Olympijské hry v nějaké zapomenuté vesnici vedle Tokia, finále libovolné disciplíny her. V nejbližších vteřinách, minutách nebo hodinách se zúročí čtyřletá, nebo celoživotní, příprava a odříkání, splní se některé sny a jiné se rozsypou jako domeček z karet. Za chvíli bude po všem a účastníci se rozdělí na vítěze a poražené, seřadí se podle časů, bodů nebo nějakého jiného kritéria a je hotovo.
Lidská přirozenost a logika nám říká, že vítěz má největší radost, dostává největší kapky štěstí a jak se postupně propadáme celkovým pořadím dolů, tak se podobně propadá i hladina serotoninu zúčastněných. Poslední borok by se měl teoreticky svíjet v křečích a chtít umřít.
Pokud je ale někdo v daný okamžik opravdu nešťastný, tak je to ten druhý v pořadí. Zklamal. Zklamal vlast, trenéra, rodinu, přátele, a hlavně, zklamal sám sebe. Jeho sen bylo první místo, porazit všechny, dokázat sobě i světu, že je nejlepší a místo toho tady nevěřícně kouká na tabuli s výsledky a na prvním místě není jeho jméno, ale někdo z Horní Dolní. Tohle asi nepřežije, ta ostuda! Je lepší než všichni obyvatelé Země a… „Až na jednoho“, zaduní mu v hlavě a upadne do deprese. Nucené úsměvy do kamer, pokud si ho zrovna nějaká všimne, většina se věnuje prvnímu, a hurá do sprchy a pryč, někam daleko.
Pokud by měl být někdo v daný okamžik opravdu šťastný, tak je to vítěz. Vyhrál, porazil všechny, došel do cíle, splnil se mu sen. Možná to platí v pár okamžicích těsně po skončení závodu, ale z dlouhodobého hlediska to tak nebývá. Vítězstvím paradoxně přicházíme o to, co nás hnalo dopředu, ztrácíme cíl a motivaci. Čtyři roky podřizujeme vše jedinému, vyhrát olympiádu, a pak je najednou prázdno. Za námi na zemi leží pomyslná cílová páska, přetržená a špinavá, a my jsme najednou sami, bez touhy i cesty. A navíc někde vzadu začne vykukovat myšlenka, že to příště nemusí dopadnou stejně, že se najde někdo, kdo nás porazí. A z vítězství na olympiádě se postupně stává vítězství Pyrrhovo.
Zkuste si někdy takový malý experiment a sledujte po skončení závodu třetího v pořadí. Úsměv od ucha k uchu a pohled někoho, kdo právě nafasoval koňskou dávku štěstí. Nebo dvě. Zvláštní, že? Není nejlepší, není ani druhý nejlepší, ale raduje se, jako by byl.
V psychologii existuje termín „Counterfactual thinking“, volně přeloženo „co by bylo, kdyby…“. Porovnáváme skutečně dosažené výsledky s tím, čeho jsme, v naších očích, mohli dosáhnout. Druhý v pořadí bude mít před očima první místo, zatímco třetí v pořadí čtvrté. Kdo je potom na tom skutečně lépe?
Představte si, že v práci dostanete nečekaně přidáno, třeba deset procent. Paráda, ne? V hlavě vám už určitě šrotuje, kolik palců přidáte ke stávající televizi, nebo že plechovému mazlíkovi koupíte nová kola. A pak najednou zjistíte, že váš kolega dostal přidáno patnáct procent, hajzl. Radost je ta tam, kašlete na kola a zaplaví vás pocit křivdy. Vy jste přece taky teoreticky mohli dostat patnáct, no, kde to jsme?! A teď to zkusíme jinak, představte si, že máte slíbené zvýšení platu o pět procent. A přijde za vámi šéf a řekne vám, že kolega dostane navrch patnáct a vy deset procent. Zalije vás pocit štěstí, dostali jste víc, než jste čekali a co je hlavní, můžete mazlíkovi koupit i nové potahy!
Že to takto skutečně funguje potvrzuje poněkud morbidní výzkum. Stříbrní olympijští medailisté umírají v mladším věku než zlatí nebo bronzoví. Nedokáží se přenést přes zklamání, že byli „až“ druzí, a to se projevuje negativně na jejich zdraví.
Většina z nás se nikdy nestane olympijským vítězem, ale i my zažíváme každý den své malé „výhry“ a „prohry“. Někde hluboko v nás je zakořeněný způsob hodnocení „vítěz bere vše“, setkáváme se s ním ve škole, v práci a kolikrát i doma, když si rodiče do svých dětí promítají své nenaplněné touhy a sny. Život se ale neskládá z výher a proher, věci se prostě dějí a dějí se tak, jak se dít mají. Naučme se to zvládat s lehkostí a pokud možno s úsměvem. Přestaňme uvažovat nad tím, co by bylo, kdyby, a začněme si užívat toho, co máme, teď a tady, neupínejme se zbytečně k nějakému cíli, zkusme jen obyčejně jít po cestě plné nástrah a pádů a jenom si ji užívat. A když už se k nějakému cíli upneme, tak si pamatujme, že není nutné být první. Zvláštní smutek vítězů za to kolikrát nestojí.
