„Pane učiteli, hoří hovno?“ „Jsi debil a nic ti není svaté, zvláště dnes“, pomyslí si EMa a vypudí Pelíšky ven do tmy. Stěrače freneticky bojují s kapkami vody a rádio hlásí první zprávy. Tak co, ty internetovská hrdinko, zvládla bys to? Škrtnout sirkou, vteřinu se podívat na její plamen a pak ho přiložit ke svému živému, dýchajícímu tělu, tak křehkému a silnému zároveň. Zvládla bys to? Na co asi myslel? Na mámu? Na oblíbenou bábovku položenou na stole pod lípou za domem? Na vlast a lid? Asi na nic. Představa bábovky by ho určitě posadila na vlak, večer by louskal ořechy a kroutil hlavou. „Ty jsi fakt kráva“, směje se EMa, myslíš jenom na žrádlo, „ty bys vyburcovala leda tak hovno.“ Na něco ale myslet musel. Každý na něco myslí, nebo alespoň na „něco“. Naše mysl je jako nebe, na kterém je slunce, měsíc a tisíce hvězd. Když přijdou mraky a nebe zakryjí, ztratí se hvězdy? Neztratí, pořád tam jsou, stejně tak jako naše myšlenky neustále krouží naší hlavou. No tak, EMo, přemýšlej, za co jsi ochotná škrtnout sirkou? Děti? Jo, za děti určitě, příroda ví a umí. Za svého milého? To samé v bleděmodrém. No a dál? Něco bez citové vazby a hormonů? Nebuď tak přízemní, zašátrej a vylov nějaké velké ideály, za co ti jednou postaví pomník? „Za nic“, zašeptá EMa, drží se rukama volantu a přes kapky deště se dívá do tmy. Už dávno zaparkovala, ale ještě nevidí hvězdy, i když tuší, že tam někde budou. Sedí a brouká si: „Ale já nezná takový ideál, pro který bych měla ztratit tvář, neznám takovou svatou věc, pro kterou bych měla zabíjet, bez zármutku a slz, novému dni pokynu, a věřím v Slunce, je věčné, a je bez stínu.“ Nedokázala by to, nemá koule. Možná opravdu myslel na tu bábovku nebo na mámu. A stejně mu to za to stálo. On ty koule měl. A to se cení. Děkuji.
Věnováno všem Palachům, minulým i budoucím.
Pochodeň
