Byl to nějaký obyčejný předpotopní kousek, nic jako A-23 nebo dokonce A-28, umělá kůže popraskaná tak, že jí ho bylo až líto. Netušila, kde se tu tak najednou zjevil, při příchodu si žádných umělotin nevšimla, ale co taky čekat od takového pajzlu. S klidem potáhla z cigarety a sledovala mumraj okolo sebe. Na parketu se objevila první souložící dvojice, má ještě tak dvě, tři hodiny, než se vystřídá turnus a vše začne nanovo. Do práce tedy.
Ošahá si jeho rozhraní, standardní odezva, pustí pár diagnostických testů, nikdo nechce, aby se mu v hlavě hrabal nějaký laciný software z Horní Dolní, slídící po domácím pornu a obrázcích utopených koček. Jo, cajk, vypadá to v pohodě, pro jistotu přehodí první fajervól z trojky na pětku a je připravená se podívat na to, co jí pixlák nabídne.
Ty vole, má na to připravený letáček jak z nedělní školy, to mu musela malovat nějaká popletená EjÁj, omylem ponechaná na nějakém serveru, jehož admin se sežehnul Nektarem tak, že ho zapomněl vypnout. Může být EjÁj barvoslepá? Zní to absurdně, ale bylo to jediné rozumné vysvětlení, které ji napadlo.
„LED – Lysergamid, Endorfin, Dopanin. Pozvedněte svou rozkoš na novou úroveň. Dopřejte si pořádnou dávku štěstí.“ Blablabla. Samé kecy, nic zajímavého, lidi jsou na tripu 24/7, posledních osmdesát let, od vytvoření prvního mozkového implantátu, by tomu rozhodně odpovídalo, a plasťák si tady přijde s nabídkou, která by nechala klidné i 21. století.
Kakafonie hudby a vzdechů atakovala hranice dobrého vkusu, kdyby tedy ve Městě něco takového existovalo, parket pokrývala změť zmítajících se těl a na první pohled by nemuselo být naivní prvničce vůbec jasné, o co tady jde. Ulepení zpocení červi, kteří se postupně prokousali až doprostřed jablka hříchu, masa těl a tělních tekutin. Vrchol civilizace, usmála se v duchu Pihovatá, prosím, jen ať teď nepřiletí mimozemšťani, to bych nedokázala vysvětlit.
Takže rozkoš na novou úroveň, pořádná dávka štěstí. Jak s tím ale kurva souvisí fotky, které byly přibaleny k zakázce? Ty by se teprve špatně vysvětlovaly! Taky na nich byla změť těl a tělních tekutin, ale byly laděny hodně do červené, jako obrázky toho pošuka Rothka. A na první pohled vlastně vypadaly stejně, prostě červená. Na ten druhý z nich ale začaly vystupovat údy, těla a hlavy a scéna se měnila na špatný trip od pana Gigera. A tahle kybernetická nula na mě jde se sluníčkem a padesátým klonem LSD.
„Za kolik? Jak?“ „Zadarmo. Injekce“ No to mě poser! Cena cajk, tušila, že to pojede v promo módu, ale injekce? To už snad cestujeme v čase, ne? Tak hele, poslouchej mě, ty plastický zmrde, roztok, ok, to do sebe naliju, věří, že ji filtry nepustí do žaludku žádné svinstvo, ale injekce?! To naše posrané smrtelné tělo není žádný výkřik moderní techniky, nemůžeš ho prošpikovat věcičkami tak, jak se ti zlíbí, za prvé bys byla stejná jako tady mistr bakeliťák, a za druhé to prostě nejde. Neumí to ani šikmáči v Japonsku, stačí?
Pihovatá moc dobře věděla, o čem mluví, kdyby ji dostala do rukou nějaká etická komise zkoumající lidské tělo, tak by patrně musela vysolit hromadu kreditů jenom na to, aby je přesvědčila, že všechny její věcičky jsou ofiko a legální. Množství by se vysvětlovat ani nenamáhala, tolik kreditů na světě není. Kosti zpevněné Tyraniem, šlachy, vazy a svaly upravené vychytávkami Yakuzy, sem tam nějaké čidlo navíc, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. No a v palici těsno jak na zdejším parketu, interfejs do Netu je samozřejmost, ale třeba takový fajrvól stupně deset je z kategorie vojenská technologie, a to je jenom začátek. Všechny tvrdé vylepšeníčka je třeba řídit pořádným mozkem, a ne tím krámem, který do nás montují po narození, tak to prostě je, s tím se musíš smířit, ty vrchole potravní pyramidy, tady mrdá jen ten nejsilnější pes, a tak je třeba tomu trochu pomoci.
Ale injekce? Nastřelit se přímo do krve, nebo co to teď ve mně teče, to nezní jako super nápad. Ty naše pojebané buňky si mezi sebou propouštějí věci, jak je napadne a těžko říct, co napadlo toho magora, který vymyslel LED. Zkusí z něj vydolovat nějaké informace, ideálně jména a adresy, a pak se asi přidá k těm, kteří nezůstali jenom u lámání si hlavy.
Na nic nečeká, zaútočí tvrdě a rychle, je uvnitř, pixlák se ani nepohnul. Je jednoduchý jak pouliční šlapka, jen základní logika, žádné zbytečné kudrlinky, kdysi se evidentně šetřilo. Projede standardní porty, prohlídne si paměť, nenarazí na nic zásadního, bakeliťák se „narodil“ před čtyřiceti minutami, prostě miminko, tabula rasa. Dobře, nejsou úplně blbí. Půjdeme trochu víc do hloubky. Připlácne mu na systém červa, její vlastní výroba, a čeká. Pihovatá je trpělivá, čekat jí nevadí. Nebude to trvat dlouho a bude o něm vědět naprosto všechno, včetně toho, jestli se mu zdají sny o elektrických ovcích. Kouří a pozoruje oživlé plátno Hieronimuse Bosche. Čeká, noc je pořád mladá.
Vřava v klubu postupně dosahuje vrcholu. Začala poslední hodina a osazenstvo míří do finiše, posledních třicet minut s Nektarem, pak krátký dojezd, kontrola škod a pryč. Uklidit a zase znova, začarovaný kruh, řeka musí téct. Takže bude muset trochu přitlačit, pokud nechce plasťákovi useknout palici a odnést si ji domů v krabici. Červ prolezl systém skrz naskrz, ale neobjevil nic zajímavého, více vzrušující je i divadelní uvaděčka. Tak jo, jinak, obsadíme vstupy a výstupy, potvrdíme objednávku a počkáme si, co se bude dít. Pixlákův systém je napíchaný jak maso v zapadlém řeznictví. Poslední kontrola: čepele z Tyrania cajk, systém cajk, mobilita cajk. Pustí si do oběhu trochu šťávy na uklidnění, vyfoukne a povídá: „Jo, dala bych si LED.“
