EMa de la Mancha

„Občas lidé nechtějí slyšet pravdu, protože si nechtějí zničit své iluze“

Friedrich Nietzsche


Někdy si připadám jako Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, neúnavný bojovník s větrnými mlýny. Znovu a znovu vyjíždím na steč v hlubinách diskuzí na Facebooku a znovu a znovu odcházím poražená a rozčarovaná.

„Řekni mi EMo, proč to děláš? Proč nevrhneš svojí energii někam, kde to lidé spíše ocení?“ Upřímně? Nevím. Možná je to prostě jen nějaká duševní porucha, která má nějaké pěkné diagnostické číslo, a třeba je i lehce léčitelná, to by byla pro spoustu lidí určitě dobrá zpráva, ale co když je zatím něco víc? Vyšší princip, že pravda je jen jedna, je absolutní a stojí za ní bojovat? Jo, zní to vznešeně a nabubřele, ale podobně je na tom i spousta jiných ideálů.

Problém není v tom, že pravda je jen jedna a je absolutní, s tím bychom se asi dokázali smířit, ale co nám jde o poznání hůře je fakt, že o absolutní pravdě může rozhodnout jen nějaká bytost, která má absolutní znalosti, moc, vhled, říkejme ji třeba Bůh, a tou bytostí není ani jeden z nás. Právě vědomí toho, že okolo nás není nikdo, kdo by mohl absolutně rozhodnout, co je a co není pravda, vede k, teď trochu nadsázky, absolutní relativizaci pravdy. Možné je cokoli a každý může mít svou pravdu, i když ty si mnohdy vzájemně odporují.

Vžil se na to i pěkný termín, „alternativní pravda“, něco, co patrně pravda není, ale mohla by být. Jsme náchylní věřit konspiračním teoriím a Occamova břitva byla nahrazena Dunning – Krugerovým efektem. Jsme ve věku informační války, bitevním polem jsou sociální sítě a municí cokoli, co podporuje naši konkrétní iluzi, dlouho a pečlivě tvarovanou konkrétní životní cestou konkrétního člověka, toho člověka, který je od přírody náchylný věřit spíše těm argumentům, které podporují jeho vlastní pravdu („Konfirmační zkreslení“), který je motivován přežitím a tím pádem i snahou vítězit.

Jeden matematický vtip říká, že „Dvě plus dvě rovná se pět pro dostatečně velké hodnoty dvou“. Přijde Vám to šílené? Nemělo by, jsou lidé, kteří věří například tomu, že je země placatá, že kondenzační stopy na obloze jsou chemtrails, že existuje absolutní pravda a že má smysl ji hledat, prostě každý v něčem jede.

Pro mnohé z nás je jejich iluze zároveň jejich vírou a víra se nedá vyvrátit logickými argumenty, ani těmi nejlepšími důkazy, proto je to taky víra, museli bychom přinést absolutní důkaz, jako Ježíš Tomášovi, a to nemůžeme, protože nejsme absolutní bytostí, takže se točíme v začarovaném kruhu.

Tohle všechno vím, z čistě stoického hlediska bych měla uznat, že je to věc, kterou nemůžu nijak ovlivnit, a proto bych se měla věnovat bohulibějším činnostem, přesto to nedělám, prostě to nedokážu. Staví mě to do naprosto stejné pozice jako ty, proti kterým „bojuji“, snažím se najít ten pravý, jediný, absolutní argument, kterým je přesvědčím, a samozřejmě ho nenacházím, a jsem stejně jako Věčný rytíř poražena.

Facebook tvoří plno sociálních a jiných bublin, lidé se rádi shlukují s těmi, kteří mají společné zájmy, nebo myšlenky, kdysi to byly spolky, dneska to jsou Facebookové skupiny. Útok na jednoho člena je považován za útok na celou skupinu, je to vyhlášení války společnému ideálu, emoce zastírají rozum.

„Proč nemůžeš jenom chválit EMo? Proč musíš do všeho šťourat?“ Vlastně vím proč, je to test. Lidé, kteří nedokáží ve své bublině napsat nic negativního jenom proto, že by se to mohlo někoho z bubliny dotknout, popřípadě proto, že se bojí, že by ztratili svou auru lidskosti a vlídnosti, jsou pokrytci. Lidé, kteří nedokáží přemýšlet o argumentech druhých věcně a bez emocí, ti jsou malí duchem. Lidé, kteří nedokáží příteli říct, že se mýlí a sami to od přítele nedokáží přijmout, nejsou opravdoví přátelé. Proč s takovými lidmi ztrácet čas?

Ano, chodím jen ve svých botách a nikdy jsem nešla v botách jiných, ano, vynáším tady skoro absolutní soudy a možná vypadám jako někdo s nulovou empatií, ale to jsem prostě já, berte nebo nechte být, máte stejnou možnost volby jako já, a to je dobře.