Byla jsem včera v kině, máme u nás festival Jeden svět, dokumenty, lidská práva a jiné běsy, a na úvod běžel polský film Bezpodmínečná láska. Střet osmdesátileté, silně věřící babičky v katolickém Polsku, se svým vnukem, který se otevřeně hlásí k homosexualitě.
Osmdesát let životních zkušeností se nutně musí promítnout do životního postoje a hodnot, a konzervativní křesťanská výchova nedává moc prostoru k pochopení lidí s odlišnou sexuálních orientací, ale na druhé straně je tady velmi silné pouto krve a lásky. Střet hlavy, a rozumu, se srdcem, a láskou, ke kterému nutně muselo dojít, je vylíčen bez zbytečných kudrlinek, tak, jak k němu v průběhu doby postupně došlo.
Ve své nejčistší podstatě jde o vnitřní a silný dialog s Bohem, nebo jakoukoli jinou skutečnou, nebo imaginární, entitou, který ve světě konkrétního jedince představuje morální imperativ, normy a zásady, které jsou dané a o kterých se nediskutuje, dialog řešící zdánlivou Sophiinu volbu mezi Bohem a vnukem. Láska babičky nakonec překoná strach z Boha a ona ve finále přijme partnera hlavního hrdiny jako svého vlastního vnuka, její láska je opravdová, bezpodmínečná.
A právě bezpodmínečná láska je něco, co nám může přinést naplnění a štěstí v našem každodenním životě. Je to láska bez zbytečných „ale“, láska, která prostě je. To, že si v lásce klademe podmínky, omezuje pouze nás, ne ostatní, všechna ta „ale“ a „kdyby“ zrcadlí ven naše pochybnosti o sebe samém. Pokud si je představíme jako něco, co nedokážeme změnit, protože jsou to skutečnosti, na které nemáme vliv, tak se zbavíme našich vnitřních dialogů, které zpochybňují naše postoje a které nás staví do zdánlivě patových situací.
Máme vždy na výběr, zda druhého přijmeme nebo ne, ale tato naše volba by neměla být ovlivněna něčím tak imaginárním, jako je možná budoucí změna učiněná bez vnitřního přesvědčení dotyčného. Chtít po někom, aby se změnil bez toho, že by sám a dobrovolně změnil své hodnoty, je jako chtít po něm, aby si z těla vyřízl kousek masa a zahodil ho do křoví. Možná to přežije, ale nadosmrti mu zůstane jizva.
Nevím jak Vy, ale až já příště půjdu zhasnout na WC, posbírat prádlo poházené po bytě, nebo vykonat jinou činnost z katalogu Zbytečné práce k nasrání, tak si vzpomenu na Rafalovu babičku a její oči, které na konci filmu zářily štěstím. Když dokázala bez podmínek milovat ona, dokážu to i já.
