Evropa. Někdy kolem roku 3521 před naším letopočtem. Kolem starého unaveného může táhnoucího za sebou po zemi něco, co bychom dnes zvali improvizovanými nosítky, se pomalu šine zvláštní věc. Dřevěná plošina připevněná na otáčejících se věcech připomínajících hrnčířský kruh. Plošinu táhne osel a malý klučina ho šviháním proutku nutí k rychlejšímu pohybu. Muž pokládá nosítka na zem, napije se vody z koženého měchu a odpočívá. Nikdy nic takového neviděl, to jsou mi novoty, pomyslí si. Stejně osel za chvíli chcípne a ta věc se mu rozsype, kdo to kdy viděl, nechat si tahat věci zvířetem, co si neuděláš sám, to nemáš, k čertu s ním.
Evropa. Někdy kolem roku 1492. Zatím co Kryštof Kolumbus právě nastupuje na loď, mává davům a jeho nitro rozežírá strach z epidemie kurdějí, valí se Evropou epidemie daleko zákeřnější, taková, která změní její tvář na věky a nejsou to neštovice. Roku 1447 si jistý Johann Gutenberg umazal dlaně od sazí a, zřejmě nedopatřením, je obtiskl do čerstvě vyběleného ložního prádla své tehdejší konkubíny. Zatím co ta ho v oprávněném rozhořčení honila s válečkem v ruce po celém Štrasburku a spílala mu do kriplů a kazišuků, nově objevený atlet se při své lehkém odpoledním fartleku zamyslel a rozhodl se aplikovat nově objevenou tiskařskou čerň na papír.
Evropa. Někdy kolem roku 1600. „Kde je zase ten zatracený Ámos, co z něj jednou vyroste, ze spratka, určitě je zase někde zalezlý a leží v těch svých knihách“. Nadúroda moravských švestek byla v daném roce natolik výrazná, že tatínkovi malého Ámose ruply nervy. Jestli je nedostane včas do sudů tak nebude slivovice, ten božský nektar, Bože odpusť, a zimní noci na moravském venkově se protáhnout k nevydržení. Malý Ámos mezitím, umně schovaný na seníku, odhaluje svým sestrám tajemství, na které ještě nedorostly. Umění číst. „Kdybychom u nás měli aspoň pomocnou školu“, povzdechne si a rozhodne se, že se stane učitelem.
Evropa. Někdy kolem roku 1982. EMa se ráno probudí a necítí se dobře. Kašle, smrká a žhne. Nepěkná nepříjemnost, pomyslí si, matka jistě bude hrozit ležením v posteli. Matka, zkušená psychotronička druhého stupně, se vynoří odnikud, aplikuje teploměr a vynáší nemilosrdný verdikt. Narozeniny v leže. Dřevěnou chatou ve středních Čechách se rozléhá křik a pláč, trhá uši i srdce a zalétá daleko nad jezero. EMa se umí zlobit. Knihy ji už nudí, všechny přečetla aspoň pětkrát, co si jen chuděra počne? Klepání na dveře ohlásí první gratulanty a mění Emin život navždy. Do jejích rukou se dostane tajemná černá skříňka s nápisem ZX81. Po připojení k černobílé televizi se za chvíli objeví tajemný nápis Manic Miner a malá EMa se propadá do horečnatých snů ze kterých ji až po několika dnech vytrhne hlas matky poukazující na skutečnost, že čučením na černou krabici se EMa živit nebude, a tak by bylo záhodno zvednou prdel a jít dělat něco užitečného.
Evropa, Třinec, někdy kolem 22.12.2018, +- 21:00. EMa se vrtí na židli a poslouchá kázání církve ztracené knihy. Velekněžka hájí tradiční rodinu a tradiční hodnoty. Čtěte dětem! Nenechávejte je upsat se elektronickému ďáblu, uzme jejich duši a budou navždy ztracení. Co jsou zač ty jejich mobily, tablety, počítače, konzole a já nevím co ještě? Tisíce let jsme si vystačili s psaným slovem, nepotřebujeme víc! Otec muž a matka žena, rodinný kruh a pocit bezpečí. Musíme bojovat, satan má mnoho podob.
Evropa, někdy kolem 2019. EMa se v noci probudí, pomočí záchodové prkýnko a pak se chvíli dívá na hvězdy. Vzpomene si na Kanta a pak na hackera s přezdívkou TheMentor a jeho esej Hackerův manifest: „…zatracené děti, všechny jsou stejné“. Zvědavé, chytré, lačnící, tvrdohlavé, odvážné, nepokojné. Zatracené. Ale jen do doby nanebevzetí.
