Výzvy. Iracionální popření racionálního. Sestřenice předsevzetí. Je sice těsně po Silvestru a něčí trubičky mohou stále vykazovat hráškové odstíny, ale dnes nebude řeč o tzv. opileckých výzvách typu: „Podržte mi pivko a koukněte se, jak přeskočím toho roztomilého krokodýla!“ Dnes bude řeč o výzvách, které postupujeme dobrovolně po zralé a střízlivé úvaze. A kolikrát střízliví.
Celý život se vyhýbáte studené vodě, tykáte si s maďarskými lazebníky a najednou stojíte uprostřed zimy na břehu rozvodněné horské říčky, na sobě plavky, sandály a kulicha a třesete se zimou a nervozitou. Proč? Protože výzva! Nebuď srab, dal jsem to já, dáš to taky a budeš mít bod do tabulky! A lajky. A komentáře. To udělá egu dobře, bude se o Vás psát, lid Vám bude virtuálně tleskat a Vaše uši se budou červenat pýchou. Přemýšlíte kolik lajků vyváží to nervózní přešlapování a zbytky racionálna v mozku křičí, že se máte oblíknout, dát si teplý čaj a zalézt do pelechu. Jenže nechcete být srab, vidí Vás moc očí a slyší moc uší, teď už nedokážete couvnout, i kdyby Vás to mělo stát zdraví, v sázce je přece Vaše pověst. Nakonec uděláte váhavý krok do proudu a jste naprosto zfetovaní adrenalinem. Věděl jste, že to bude STUDENÉ, ale netušil jste, že to bude psané CAPSLOCKEM. Stojíte uprostřed říčky a nedokážete se pohnout strachem. Nohy máte zmrzlé tak, že potencionální krok hrozí pádem do vody a z dálky Vám do uší proniká konejšivé: „To dáš, neboj, bude to v pohodě.“ Nebude, ale Vaše kritické myšlení je odpojené, někdo Vás bere za ruce, pomáhá Vám do proudu a Vy se odhodláte k ponoření. Vydržíte přesně půl sekundy, ale efekt to má, plavky jsou mokré, stejně tak i záda těsně pod lopatky. Gratuluji, právě se z Vás stal otužilec, tak šup šup na břeh a nahrát video na Facebook a pak rychle do hospody, ke svařáku, povyprávět si, jaké to bylo super a jak příště zase, tentokrát minimálně na vteřinu.
Přijde Vám to přitažené za vlasy? Nemělo by. Podobné situace se opakují dnes a denně. Každý maratonský běh uzavírají potácející se postavičky, které si dokazují, že na to mají. Jasně, občas zdárně doběhnou do cíle a udělají si fotku. Občas se objeví v novinách nebo ve zprávách. Ale už nikdo se jich nejde za týden zeptat, jak se cítí. Jestli jsou klouby a šlachy ok. Jestli zdraví drží, když už jsou endorfiny pryč. Iracionální pocit, že když za cenu svého zdraví a sebeúcty dokážete něco, na co nemáte, a Vy se tak staneme lepšími lidmi, Vás udělá lepšími maximálně mezi Vašimi nekritickými obdivovateli na Facebooku. Opravdu má Vaše zdraví tak malou cenu?
Říci „ne“ není slabost, je to znamení, že znáte svou cenu. Láká Vás koupel ve studené vodě? Proč nezačít v létě a postupně se propracovat přes podzim až k první skutečné zimní koupeli? Chcete se vyrovnat Feidippidésovi? Co tak začít nějakou kratší vzdáleností a do Athén běžet třeba až za rok, za dva? To, že je dnes doba rychlá, to neznamená, že jí musíte skočit na špek. Každá dovednost chce svůj čas. Číst jste se taky nenaučili na první dobrou a vidíte, zvládli jste to až sem. Za což Vám děkuji.
