Přiznám se bez mučení, že se na umění dívám jako čistý konzument, líbí, nelíbí a šmytec. Jako někomu, kdo měl na základce z výtvarky „za 3“ mi ani nic moc jiného nezbývá. Dokážu si vychutnat jak staré holandské mistry, jejich hru světla a stínu, tak i povedené grafity na zapadlé garáži. Dokáži se dojmout nad tklivou baladou kytary a neškoleného hlasu, tvrdou industriální elektronikou, symfonickou básní i letní popinou. Sama se snažím psát rýmovačky, ale pak si přečtu skutečnou báseň a ta mě usadí na zem a rozbuší srdce jak Rana pod košilí. Nepotřebuji k tomu kontext, příběh, přednášku kurátora, stačím si sama, já, dílo a otevřená mysl.
Stojím v galerii před kusem starého špinavého polystyrénu omotaného drátem, přilepeného na stěně a přesně tohle se mi honí hlavou. Ku*va EMo, otevřená mysl! Podepřu si bradu prsty, dám hlavu trochu na stranu a nechám na čele vyniknout dvě, tři vrásky, odlít do bronzu, přidělat cedulku „Otázky?“ a šup se mnou vedle Davida. „Mami koukni, ta paní taky přemýšlí, co to je!“ No dyť, děti ví vždycky nejlépe.
Přitočí se ke mně obtloustlá nahatá umělkyně s fialovými vlasy a ptá se mě, co na to říkám. Neříkám nic, přemýšlím, jestli jsem se stala sama součástí uměleckého díla, nebo jsem jen naprosto mimo, zoufale mi chybí kontext a příběh, nebo aspoň scénář, pořád čekám, že na mě odněkud zamrká Lynch. Ona se zatím snaží přitisknout na stěnu zadkem a klínem, vrtí se a deklamuje liché řádky desatera. Odchází pryč a na upocených půlkách si odnáší bílé kousky primalexu, nebo čím se dnes malují stěny v chrámech umění.
Kurátorka zahajuje výstavu a hledá smysl, příběh a kontext. Opírám se o stěnu, přes kterou je jeden velký cákanec černým sprejem. Jsem upozorněna na skutečnost, že se opírám o umělecké dílo, buď se mám svlíknout nebo se jít postavit jinam. Definitivně zjišťuji, že nejsem fotogenická. Lidé se začínají kochat, pozoruji cvrkot, nabízím zhotovení podobných artefaktů za poloviční cenu. Nabídka není akceptována, chybí mi příběh, kontext a jméno, to především. Cena špinavého polystyrénu stoupá s tím, kdo ho na zeď přilepí. EMa ani zadarmo, Umělec minimálně za pět set.
Večer sedím s kurátorkou na hroznovém Nehai, zaníceně mi vysvětluje, o co šlo a o co jde. S hrůzou zjišťuji, že to celé dohromady celkem dává smysl, polystyrén, klín na zdi i omítka na zadku, všechno to zapadá do kontextu, všechno vypráví svůj příběh. „Chápeš EMo?“ Chápu, ale líbit se mi to nemusí, že?
