EMa vs výzva

Protože přesně na toto naše výzva cílí. Abyste ze sebe měli lepší pocit, abyste našli ztracené sebevědomí, svou vnitřní sílu. Protože trenér je s vámi hodinu. Kdežto těch další 23 jste sami se sebou, se svými pochybnostmi, se svou leností, se svými bubáky v hlavě, se svými našeptávači Tonenípromě a Natonemám. A proto ta výzva. Překonat svou komfortní zónu. Vlézt do studené vody. A vytáhnout na světlo své šťastné Já.

Štěstí je to, oč tu běží, ne že ne. Já to mám úplně stejně, taky chci být šťastná a spokojená, stejně jako zbytek živých forem na bázi uhlíku, asi k nim taky patřím, i když si někteří myslí, že myslím křemíkem a mé srdce netluče, ale tiká v rytmu atomových hodin. I já si nosím v hlavě věci, které bych tam nejraději neměla, pochybuji o sobě, o lásce, o zradě, o světě, někdy jsem poloviční bůh a druhý den jen loutka z hlíny, nejsem dost často tam, kde je můj duch, a občas přepadnou mě splíny. I já jsem mnohokrát překonala svojí komfortní zónu, běžela jsem přes sedmero kopců a řek, nechala si tělo naplnit adrenalinem, šla pouští, sněhem, ohněm i ledem, vyčůrala se do kráteru sopky, a na plese našich polských bratrů a sester jsem je „ze srandy“ verbálně napíchla na hák a poslala komínem za jejich nejvyšší autoritou.

Jo, občas, nebo pořád, mám prostě místo mozku kostku a rychleji mluvím, než přemýšlím, ale i přes tento hendikep jsem díky všem svým prožitým pikačovinám přišla na jednu věc: žádná z nich mě neučinila šťastnou. Mnohokrát jsem překonala sama sebe, a občas i představivost druhých, ale mé „šťastné Já“ se nikdy zázračně nevynořilo a nezačalo sublimovat třpytky a duhu. Cítila jsem euforii, zažila jsem pocity slasti, uspokojení, sounáležitosti, věci zařaditelné na škále růžičková kapusta – orgasmus někam těsně za makové buchty bez rozinek, ale štěstí?

Už samotná konstrukce toho, že splnění nějaké výzvy, překonání sama sebe, nás přivede ke štěstí stojí na poměrně chatrných základech. Problém je v tom, že se musíme překonat, že to je výzva. Musíme překonat něco, co je nám nějakým způsobem nepříjemné, bojíme se toho, negenerujete nám to automaticky libé pocity a náš mozek pochybuje o tom, že bydlí na tak dobré adrese, jak mu bylo při minulé reinkarnaci slibováno. Musíme potlačit naše racionálno a zcela se poddat svým emocím.

Pokud všechny negativní emoce překonáme a přemluvíme mozek, že tedy ano a spolkneme po krk ponořeni v zamrzlém bazéně s průhlednými stěnami postaveném na příkrém srázu daleko od civilizace tu hnusnou chlupatou housenku v růžičkové kapustě, tak nám tělem, kromě trochy proteinu, a po daních druhé nejzbytečnější věci na světě, projede slastný pocit, že jsme to dokázali, a hned potom v opačném směru směs žaludečních šťáv a otázek proč. Proč zrovna růžičková kapusta, proč plavky s lemurem, proč je to tak daleko od wifi signálu a jak se dostaneme domů. Štěstí? Ani omylem.

Proč by mělo být vaše tělo a mysl šťastní z toho, že mu uděláte něco naschvál? Kdyby to bylo super, tak to přeci už děláte dávno, ne? Uspokojení a stav blaženosti za chvíli odezní, je stejně instantní jako štěstí z koupení nové kabelky, a vy budete hledat novou výzvu, novou dávku adrenalinu, stejně tak, jako feťáci, protože nic jiného nejste.

Možná si můžete vyzkoušet, podívat se na celou věc trochu jinak. Náš mozek jsou ve skutečnosti mozky dva, jeden je přemýšlivý, analytický, zkoumající, říkejme mu třeba Koumák, a druhý je emocionální, intuitivní, říkejme mu třeba Poník. Náš život můžeme přirovnat k jízdě Koumáka a Poníka autem, vyrazili si, naším mozkem, na výlet. Kdo z nich je lepší řidič a kdo skutečně řídí? Kdo je lepší řidič, o tom bychom se mohli dohadovat až do konce Facebooku, ale kdo řídí se ví. Řídí Poník. Zdánlivě je logické, aby řídil Koumák, všechno si pěkně propočítal, dopředu zjistil nejlepší trasu, občas Poníkovi zastavil na zmrzlinu a kochačku, tím ho pěkně utlumil, nechal usnout, a v pohodě dojel do cíle.

Na papíře to zní hezky, ale přišlo se na to, že lidé, kterým chybí emoce ztrácí zájem o život, ať už ti po lobotomii, nebo ti, kterým byl z předního laloku odoperován nádor. Myslí jim to, pamatují si věci, dokáží diskutovat, argumentovat, jen prostě necítí emoce. Když jim ukážete fotku upáleného dítěte a židle, tak to v nich vybudí stejnou emocionální odezvu, nulovou. Ví, že by měli něco cítit, mnohdy si i pamatují, že kdysi něco cítili, ale je to pryč. A bez emocí se propadají do zvláštního nihilistického stavu, kdy mají jak v piči, tak i na háku, a to nechcete. Když bude řídit Koumák, a Poník si bude vedle něj pochrupkávat, tak sice někam dojedeme, ale nevíme kam, možná tam, kam chceme, ale pravděpodobněji někam zcela jinam, popř. prostě budeme stát na nějaké boční cestě, protože prostě proč ne?

Pokud chceme prožít aspoň trochu smysluplný život, potom prostě musíme nechat řídit Poníka. Ale neměli bychom u toho nechat Koumáka usnout. Pokud usne, tak se naše auto promění v cirkusové vozidlo, které hraje, hlasitě troubí, bliká, většinou sice dojede do cíle, ale raději se ani neptejte kudy a jak. V cíli bude jezdit chvilku dokolečka, hlasitě troubit, a pak se třeba vrátí znovu na začátek nebo kam ho zrovna napadne. Pokud ale bude Koumák vzhůru a v klidu na sedadle spolujezdce, a občas Poníkovi podstrčí mapu, kudy by se mělo jet, samozřejmě tak, aby si Poník myslel, že to je přesně ta trase, kterou on přeci myslel, to dá rozum, tak se vlk nažere a kozy zůstanou celé. Naše emoce nás dovezou tam kam chceme a jen trošku budou ze zákulisí řízeny naším racionálnem.

Překonávání výzev je jako jízda cirkusovým autem, Poník v transu za volantem transitu(sic!) a Koumák tvrdě spí na zadním sedadle. Naše emoce nás dovedou ke zdánlivému úspěchu, ale nedokáží nám vysvětlit, proč bychom to za úspěch měli považovat, a ještě k tomu kolem sebe budeme troubit a jezdit stylem brzda – plyn. Pokud ale vzbudíme Koumáka a posadíme ho dopředu, tak ten může Poníkovi podstrčit mapu s cestou, která pro nás bude nakonec o hodně výhodnější. Místo toho, abychom skočili do ledové vody proto, že nejsme přece žádní sráči a máme na to a je to pro nás, tak se můžeme sami sebe zeptat, co nám taková koupel přinese za emoce. Pokud Poník rovnou zařehtá, že to bude na nic, protože on studenou vodu nesnáší, tak vyrazíme lehkou oklikou. Můžeme zmínit zdravotní benefity, budování komunity, euforické stavy bez drog. A nesmíme zamlčet fakt, že to bude studit, ze začátku krutě. Každý jeden fakt, který Poníkovi předložíme, v něm vybudí nějakou emoci. Pokud všechny dohromady budou tvořit emoci pozitivní, tak máme vyhráno. Nemusí jít o to, že mu bude ve vodě super nejvíc dobře, ale třeba prostě převáží fakt, že trocha studeného za to stojí, že z toho budeme dlouhodobě těžit, zdravotně, sociálně, emocionálně.

Tato racionální motivace je daleko lepší a udržitelnější než emocionálně vypjaté chování samotného Poníka, nebo nihilistické, mámvpičistické trápení osamoceného Koumáka. Netrapte se výzvami a nehledejte v nich vaše „šťastné Já“, není tam. Výzvy jsou jen poplašeným řehtáním Poníka, který není korigovaný Koumákem. Ale to neznamená, že se máte vzdát jakýchkoli aktivit, které pro Vás představují výzvu! To ne, naopak, určitě dále šplhejte po horách, koupejte se v horských bystřinách, jezte růžičkovou kapustu a bez zaklepání vstupujte do pokojů vašich pubertálních dětí, dělejte cokoli, co vás napadne, jen si před tím nechte od Koumáka poradit, proč je to pro Vás dobré a pak zeptejte se Poníka, jestli to bude opravdu stát za to. A pokud se Koumák s Poníkem shodnou, že Vám to prospěje, tak už to nebude výzva, a potom šup šup, s chutí do toho, někdo ty kapustičky přece musí vyjíst.

Příspěvek vytvořen 82

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek