Memento mori

Nevím přesně, kdy a kde tento článek čtěte, ale asi na tom až tak nezáleží. Následující myšlenkový experiment můžete zkusit na Letné u snídaně, mezi sousty avotoastu a loky kafe s příběhem, při večeři na dalekém severu, s loupákem a Jihlavankou z večerky za rohem, v metru, na WC, v čekárně u zubaře, v práci, nebo třeba v Brně, jak říkám, čas a místo nehrají roli.

Tak se pěkně a pohodlně posaďte a představte si, že přesně za 24 hodin umřete. Máte to? Jako, že fakt umřete, ne jenom takové to filmové „jako umření“, kdy se jako Deus ex machina zjeví vaše dosud neznámé dvojče a daruje vám jeho nepotřebné játra, ledvinu a mozek. Prostě smrt, konec, finito, dodýchat a do márnice.

Co uděláte tváří v tvář neodvratnému konci? Máte svůj „bucket list“, seznam sta věcí, které musíte zkusit před smrtí? Skočit s padákem, vidět Monu Lisu, sjet po zadku holou skálu, sjet se? Pokud ano, tak se do něj možná podíváte a vyberete si něco, co byste za těch dvacet čtyři hodin zvládli. Pokud nemáte, tak si třeba prostě něco vymyslíte. Parádní sex, návštěvu rodičů, vypít ten schovaný, nejvíc nejdražší alkohol, určený jen pro zvláštní příležitosti, konečně dokoukat Pána prstenů, možností je celá řada. Můžete taky prostě nedělat vůbec nic, prostě jen stoicky čekat na to, až to přijde, lehnout si do postele a konečně se pořádně vyspat. Tak co, už jste si dali na papír, co by to bylo ve Vašem případě? Pokud ano, tak popojedeme k dalšímu odstavci.

Dobře si to po sobě znova přečtěte a zkuste si vzpomenout, jestli jste něco z toho seznamu dělali v posledních dvaceti čtyřech hodinách. Asi ne, proč byste si to potom napsali, že? Jo chápu, prudil Vás šéf a přišli jste domů utahaní z práce, do toho děti, a ještě vám vytekla pračka v koupelně. Sex? Tak to sorry jako. Ten schovaný drahý koňak? To by ho musel být aspoň půl litr. Možná tak sjet se, ale nakonec jste byli rádi, že jste se večer svalili do postele a stejně jste se pak ještě dlouho převalovali, protože se Vám v hlavě honilo, co za hrůzy Vás čeká dnes.

Nevím, jestli Vám do dochází, ale měli jste kliku. Ne, nemyslím tu pračku ani šéfa, myslím smrt. Pořád jste tady, čtete U EMy, což nás tedy těší 😊, a jste prostě naživu. 150 000 jiných lidí včera takovou kliku nemělo, umřeli. Umřeli a patrně jim to nikdo dopředu neřekl, že v nebližších dvaceti čtyřech hodinách umřou, neměli čas si rozmyslet, co budou dělat ten poslední den, který jim ještě zbývá k setkání se Smrtí. Ano, určitě byli někteří těžce nemocní, a pro ty byla smrt vysvobozením, ale stejně tak mezi nimi byla spousta lidí, kteří měli své sny a touhy, a dívali se do budoucnosti s nadějí, že to třeba bude lepší, že tam někde je místo na ten jejich „bucket list“. No, a není, bohužel.

Smrt a strach ze smrti nás straší víc než cokoli jiného a my se snažíme odsouvat vše, co nám smrt připomíná někam pryč, daleko. A tyto naše touhy a sny, ať napsané, nebo jen uložené někde uvnitř naší hlavy, které si chceme „jednou“ splnit, nám smrt a naši smrtelnost připomínají natolik, že je paradoxně odsouváme někam do budoucnosti, jen aby nám nepřipomínaly, že to máme stihnout do té doby, než umřeme.  Memento mori, pamatuj na smrt, nás provází od starověku, ale mám pocit, že na to v poslední době zapomínáme. Pokroky ve vědě, v lékařství, vzrůstající životní úroveň, to vše nám může dávat nějakou falešnou naději, že my se smrti nedožijeme, že sice existuje, ale týká se jen těch druhých, kteří prostě jenom neměli takové štěstí jako my. Smrt je přitom jediná pevně daná věc v našem neustále se měnícím vesmíru, a tak by bylo rozumné, se na ní připravit. Určitě nastane, a proto je naprosto nelogické se jí bát, mít z ní strach. Jediné, čeho tím dosáhnete je, že prožijete život ve strachu a psychickém nepohodlí, smrti se stejně nevyhnete.

„Každá jedna hodina nás zraňuje, jen ta poslední nás zabije.“ Proč se tedy bát všechny ty hodiny, které nás „jenom“ zraňují, když úder přijde až opravdu nakonec? Můžeme mít strach z bolesti, může nás bolet smrt našich blízkých, to je naprosto racionální a přirozené, ale bát se hodiny vlastní smrti je jako bát se toho, že ráno vyjde slunce, nelogické a nepraktické. Neznamená to, že musíme smrt přijmout jako nějaké dobro, to ne, stačí si jen uvědomit, že jsme smrtelní a podle toho se chovat a žít své životy.

Neznamená to, že bychom se měli na všechno „vykašlat“ a začít si sebedestruktivně užívat, jak se nám občas snaží namluvit motivační hesla opálených kluků z plakátů. Uvědomění si vlastní smrtelnosti a přijmutí faktu, že to budeme my, a ne někdo jiný, kdo umře, by nás mělo očistit od našich malých strachů, které nás provázejí našimi životy. Bojíte se, že se ztrapníte, že neuspějete? Proč? Tváří v tvář smrti to bude naprosto jedno.

Zkusme se vrátit zpět na začátek, k našemu myšlenkovému experimentu. Představte si, že je vám o 30,40, let více než teď a zkuste si na papír napsat seznam věcí, které byste v tom věku mohli litovat, že jste neudělali, seznam lidí, který byste za 30 let rádi navštívili, obejmuli, ale třeba už nebudou mezi živými. Seznam věcí, které byste rádi dělali, ale už třeba nebudete moct. Je to dobrý začátek k tomu, abyste si uvědomili to, co nás všechny čeká a čemu se nikdo z nás nevyhne. Pokud se vám to povede teď, tak je pravděpodobné, že až si jednou v budoucnosti vzpomenete na tento článeček a dáte si na stůl papír a pero, tak se místo tvorby „bucket listu“ snad jenom usmějete a ten prázdný papír založíte zase zpět do složky, protože prožijete život plný vědomí jeho konečnosti a možná jej zakončíte podobně, jako si to přál Jean-Paul Sartre: „V tichosti … s jistotou, že poslední vzplanutí mého srdce je vepsáno do poslední stránky mého díla, a smrt si tedy přijde už jen pro mrtvého.“

Příspěvek vytvořen 130

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek