I cesta může být cíl je klišé starší než první buzola a platilo už za krále Buvola. Jde o ryze praktickou záležitost, kdy se nemusíte po zakufrování rmoutit, že prolíváte žold v úplně jiné hospodě, než jste zamýšleli.
Tak, jako se lze ztratiti na cestě za potravou, lze sejít nejen věkem, ale i z cesty Páně, a zatímco vy s úžasem obdivujete širé pláně, karavana obložená všemi absolventy vysoké školy života, budiž jim jednou země lehká, mizí za obzorem.
Nedokážu jednoznačně říct, jestli jsem se minulý víkend ztratila v pláních širých nebo jiných, ale povoz je každopádně ten tam. Zůstaly po něm jenom koleje vyjeté ve sněhu a několik triček. Cesta tmou, tichou a očistnou, nebýt toho protivného větru a sněhu ve tváři, může připomínat meditaci. Osm set výškových metrů meditace nahoru je dost času na to, aby se „tady a teď“ dostalo nejen do stehen, ale i do hlavy. A pokud to neklapne hned na poprvé, tak to určitě klapne v dalším kole.
Každé jedno tričko, propocené a smradlavé, s sebou ze mě nese pořád i kus něčeho jiného než jen špatně vyprané výměšky potních žláz, krve a slin. Je v nich otisknutý kousek kdysi aktuální EMy, jako stopa v písku, pomalu mizející na pláži. Jsou slabě vidět její kontury, ale ta noha, která ji kdysi dala tvar, ta už tančí jinde a pod jiným sluncem.
„97 kilometrů, které vám změní život!“ Změní, ale někomu asi i jinak, než autor zamýšlel. Souboj vůle, strachu, bolesti a radosti, endorfinový fet, vše postupně vyprchá. Můj oblíbený android na střeše v dešti vypráví o tom, co všechno zažil: „Viděl jsem věci, kterým byste vy lidi nevěřili. Útočné lodě v plamenech na kraji ramena Orionu. Sledoval jsem paprsky C, jak září temnotou hned vedle Tannhäuserovy brány. Tohle všechno bude časem zapomenuto, jako slzy v dešti. Čas odejít.“
Poznání, že štěstí, vnitřní klid, satori, říkejte tomu, jak chcete, v něčem nenajdete, je to nejlepší, co vám daná věc může dát. Tak dlouho jsem to všechno hledala na různých reálných i imaginárních kopcích, až jsem cestou na jeden z nich paradoxně zjistila, že já tam nic takového nenajdu. Není to chyba kopce, ani cesty, ani mě. Jen jsme si to museli společně ujasnit a nějakou dobu nám to trvalo.
V jeden okamžik pod vrcholem královny Beskyd jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kam jsem to vytoužené tričko z LH24, završující Uhrovu Trifectu, B7, Inline24 a LH24, dala, a že kdyby se ztratilo, bylo by to perfektní zenové zakončení celé mé pouti ultra závody. Ale Leonard Cohen zpívá: „Zapomeň na svojí dokonalou nabídku, ta trhlina, ta ve všem přítomná trhlina, tak právě tou se světlo do tmy prolíná“, a kdo jsem já, abych mu odporovala. Tričko se našlo, zen se nekonal a přesně tak to mělo být. Ve chvílích slabosti určitě dobře nahradí malíček Yakuzy
EMa zase o kousek dospěla. I když má Uhry.
