Chvála průměrnosti! Cože? Každá správná motivační kniha na nás přece chrlí, že být průměrným není dobré, Facebook, Instagram, a další sociální sítě, přetékají úspěchy druhých, šťastných, usměvavých, těch, co umí, co pochopili. Podívejte se na následujících názvy knih, které jsem vybrala z 4091 položek oddělení motivační literatury jednoho obchodu s knihami:
„Můžeš vše, co chceš“
„Dokážeš všechno, co chceš: síla je v tobě“
„Nemožné na počkání“
„Jsi prostě borec“
„Výjimečný“
A teď se rozhlédněte kolem sebe. Buď jste obklopeni samými génii, nebo ty knížky nefungují. Něco je tady špatně, že?
Rozdělení výjimečnosti lidí v populaci odpovídá tzv „Normálnímu rozdělení“ a je hezky znázorněné Gaussovou křivkou. Na levém konci máme totální zoufalce, na pravém Einsteina a jeho bráchu. A mezi nimi zbytek lidstva, já, vy, prodavačka v supermarketu, váš šéf, to, že je „*****“ ještě neznamená, že je úplně vedle, a dalších zhruba sedm a půl miliardy lidí.
O nás se žádné motivační knihy nepíšou, jsme nastaveni tak, že průměrnost nikoho nezajímá. Celá naše společnost je nastavena na glorifikaci extrémů, 0 nebo 1, olympijský vítěz nebo borec na konec, superstar nebo hvězdná pěchota, zachránce tří set koťátek nebo vrah právě propuštěný na prezidentskou milost. A mezitím? Jen nějaká nezajímavá šedá hmota, která nezvedne sledovanost, a tudíž negeneruje zisk.
Zkuste si dát na chvíli pauzu od čtení a podívejte se na svůj Facebook nebo Instagram. Jaké příspěvky o sobě sdílíte vy a vaši známí? Snažíte se o to, aby byly co nejvíce „cool“, nebo je to věrná kronika vašeho života, se všemi vzlety i pády? A jaké příspěvky ostatních vám stojí za to, abyste jim dali svůj lajk, tu vzácnou potravu našich eg?
Být průměrným je dnes vlastně synonymem selhání, nevydělali jste do dvaceti první milión? Jste nula. Máte domek, modrý bazén, černou trampolínu, zelený trávník, auto a psa? LOL vy nuly. Podívejte se večer na zprávy z „lepší“ společnosti a trochu se inspirujte! Kupte si naši knihu a něco ze sebou konečně začněte dělat!
Průměrnost v některých lidech vzbuzuje strach, že ve své životě nikdy nic nedosáhnou, měřítkem doby je úspěch, absolutní vítězství nebo totální selhání, nic mezi tím, být na vrcholu Gaussovy křivky je potupa. A strach ze selhání je nutí dělat věci, kterými přesvědčí své ego, že to tak není, že i oni jsou výjimeční. Zaplatí si trenéra tenisu a sní o tom, že jednou vyhrají Wimbledon, věnují veškerý čas tomu, aby měli vy škole samé jedničky a vyhráli okresní kolo každé vědomostní olympiády. Nebo tu školu vystřílí. Pocit frustrace z vlastní průměrnosti je u nich příliš velký na to, aby šel ventilovat jednodušeji.
Pokud přijmeme myšlenku, že život stojí za něco jenom tehdy, když budeme výjimeční, tak vlastně posíláme valnou většinu lidstva, včetně mě a vás, do prdele, protože chtě nechtě, nás průměrných bude vždy naprostá většina. I kdyby nějakým zázrakem začaly ty motivační knihy fungovat, tak se tvar Gaussovy křivky nezmění, pořád budou nuly vlevo a jedničky vpravo, a průměrný fuzzy zbytek někde mezi tím. Jediné, co se změní, bude naše nahlížení na to, co je nula a co je jednička.
Ony stejně fungovat nezačnou, nemějte strach. Ti výjimeční lidé nejsou výjimeční proto, že si vizualizují svou výjimečnost, že si opakují mantry úspěchu, ale proto, že si uvědomují svou vlastní průměrnost a nedokonalost, a to je nutí na sobě pracovat, aby se zlepšili. A pokud mají dostatek času, píle, talentu, vnitřního přesvědčení, a třeba i štěstí, tak se výjimečnými stanou, pár z nich, zbytek zůstane nadále různě šedivým průměrem.
Když přestaneme tlačit na pilu a smíříme se s tím, že se po červeném koberci nikdy neprojdeme, že i bazén na tři tempa udělá v parném létě službu, že vystřílet školu není úplně košer, když přestaneme hrát hru, kterou nám tlačí média a sociální sítě, potom zmizí naše nejistota a strach z průměrnosti a zjistíme, že naše životy jsou vlastně úplně v pohodě, že mají své vzlety a pády, občas se smějeme, občas brečíme, a ta šedá vlastně není šedá, ale duha, do které se jen přimíchalo trochu černé.
Být průměrným, ale neznamená být konformní. Není to impuls k tomu, abychom se zařadili do stáda a bečeli stejným tónem jako ostatní ovečky a šli společně na porážku, pod taktovkou médií a pár „vyvolených“. Učte se, zlepšujte se, zajímejte se o věci kolem vás, žijte život tak, aby vás naplňoval. Jen nemějte strach, že nejste ani nula ani jednička, ani barvoslepá EMa nechce žít v černobílém světě.
