Vyprodaný stadión jásá, pět tisíc lidí je na nohou a skanduje jméno svého momentálního hrdiny. Rozzářené oči, široké úsměvy, tleskající dlaně. Dvě stě fanoušků soupeře se propadlo do temnoty, tak černou desetiminutovku nečekal ani jeden z nich. Uprostřed toho všeho přemýšlí EMa o tom, jak nevyzpytatelné jsou naše emoce.
Je docela příjemný jarní den, sluníčko svítí a hřeje, ale ve vzduchu je cítit nervozita. Rozhodující souboj, dva vyrovnané týmy špičkově trénovaných sportovců, bude to o vůli a trochu i o štěstí. Vyhrajeme my? Soupeř? Lepší nebo šťastnější? Každá z nás má nějaký tip, jak by to mohlo dopadnou, většinou se držíme při zemi, známe sílu soupeře, jen Adélka si stojí zatím, že to bude rozdílem třídy, hlavně ať nedostaneme zase první gól, to se nám pak špatně hraje. Ať je to raději nula – nula, hlavně po třetině neprohrávat.
„EMo, nejsi náhodou robot?“ Proč, ptám se v duchu, proto, že jako jediná na celém stadióně nevyskočím na nohy, když naše mužstvo vstřelí branku a freneticky nemávám šálou nad hlavou? Na to si přece beru s sebou juniorku, ta hájí rodinou čest na této frontě. Mě baví hru sledovat, analyzovat, nepotřebuju u toho nadávat soupeři nebo našim hráčům, podle toho, jak se zrovna vyvíjí situace, nejsem na hřišti, nedokáži to přímo ovlivnit.
Adélka po třetině jenom září, tři – nula, chápete to? To je skoro zázrak! Kdyby jí to někdo včera řekl, tak se mu vysměje a nebude tomu věřit. Tři – nula, instantní štěstí přímo do žíly! Všude kolem teče optimismus, jsou ho celé řeky, nedá se ani pohnout, abyste se do něj nezamotali. Bude to dobré, ještě dvě třetiny a jdeme do finále!
„Budíček, jak to hrajete vy kurvy ospalé!“ Ani se nesnažím zacpávat juniorce uši, česky umí dobře, a i vulgarity jsou přece jenom slova, slova, která se rodí v hlavě, významy jim přikládáme až my, podle toho, jaké emoce v nás vybudí. Soupeř prohrává o tři branky, logicky se snaží vyrovnat a je lepší, minulou třetinu nebyl, teď je. Z našich hráčů se staly ospalé kurvy, během patnácti minutové přestávky. Smolná teč a je sníženo na tři – jedna.
Adélka po třetině jenom zuří, tři – jedna, chápete to? To je katastrofa! Kdyby jí to někdo včera řekl, tak se mu vysměje a nebude tomu věřit. Tři – jedna, instantní štěstí přímo do žíly. Jenže včera je včera a dnes je dnes, nervózně přešlapuje kolem stolu a usrkává pivo. Optimismus teče proudem jen u fanoušků soupeře, jejich naděje pořád žije, domácí fanoušci jsou dole, co když to tak bude pokračovat, tři – jedna, to je přece nic, to není jistota. Kdyby jim to tak někdo včera řekl.
Pár vteřin před koncem trefuje náš hráč prázdnou branku a uzavírá skóre na pět – jedna. Adélčin bláznivý tip na výsledek zápasu, které uzavřela se svými kolegy v práci, vyšel a ona bere bank. Kurvy ospalé to dokázaly, Adélka vesele tancuje na tribuně a oslavuje postup do finále. Kdyby jí to tak někdo včera řekl. Nebo před třetinou, tak se mu vysměje a nebude tomu věřit.
Kdyby nám to tak někdo řekl. Včera, nebo jindy, ale kdybychom to prostě věděli. Co? Všechno! Takhle jsme pořád ve vleku našich emocí, jezdíme s nimi na horské dráze, jednou dole, jednou nahoře. Horská dráha nám sice nedělá dobře, ale my se na ní stejně znova dobrovolně posadíme, víme, že nám bude špatně, ale neumíme si pomoci. EMa nemá horské dráhy ráda a ani prudká změna tlaku ji nedělá dobře. Stačí ji sedět na lavičce a atrakci zpovzdálí pozorovat, je to její volba a je ráda, že ji má, i když pak někdy vypadá jako robot.
