B7 – 2020

Mnich řekl Džošuovi: „Právě jsem vstoupil do kláštera. Prosím, poučte mne.“„Už jsi snídal?“ ptal se Džošu.„Ano,“ odpověděl mnich.„Tak si raději běž umýt misky,“ řekl Džošu, a na ta slova mnich dosáhl osvícení.

Jako skoro po každém tréninku se jedeme koupat do chladné Tyrky, cestou zpět se na mě Olga podívá a pronese: „Asi půjdu B7.“ Chvíli mlčím a vzpomínám, jak seděla na náměstí ve Frenštátě na zemi, sundala si boty a pak začala z chodidel odlepovat ponožky přichycené na kůži zaschlou krví. Proč testovat hranice lidských možností, když můžete začít za nimi. „Ty jsi už zapomněla?“

Dostala se k tomu jako slepý k houslím, původní majitelka startovního čísla se dočasně zařadila do množiny zlomenin, neschopná pohybu již před závodem, a ne až po něm. Někdy je třeba pěst, i když v ní není cit, i když byl původní plán nikomu neublížit. Říznout se do krve na předloktí, aby ses probral a zase měl mysl začátečníka. Začátečník vždy vnímá ostřeji, citlivěji, nejen slova a činy starších mnichů a mistra, ale také zvuk zvonu, který proniká jeho myslí. Je tak, ač si toho není sám vědom, na půl cesty k cíli. Ještě se neadaptoval a vše se mu jeví jako by to viděl poprvé. Dobrý zenový student, ale i mnich, bez ohledu na délku doby strávené v klášteře, se snaží udržet si tuto „mysl začátečníka“.

Sedím v Krásné opřený o školu a volám Agi, ať nás proboha odveze domů. Chytla mě záda, každý krok z kopce nebo po rovině zasune do beder tisíce jehliček. Já jsem své misky rozbil. Je pátek, něco před půlnocí, hvězdné nebe nad námi a vevnitř zákon ne mravní, ale čistě sobecký. „Měla jsem víno, můžu pro Vás přijet nejdříve tak za tři hodiny.“ Je pátek, co jsi si myslel, ty debile. Beru si Aulin, tři hodiny, na to sere pes.

Ve středu mi blikne na mobilu zpráva: „Tak nejdu, Martin je marod.“ Je i není mi jí líto, pojebaná ambivalence.„Nezapomněla. Nevím proč to chci zkusit znovu, možná si ještě jednou dokázat, že to půjde.“, nese se autem. Čeká, že ji to budu vymlouvat, ale proč. Já si nic dokazovat nechci, vyřešil jsem si to už čtyřikrát, stejně tak, jako ona. Pokud má potřebu, bránit ji nebudu. „Už to ví Vojta?“

Jsme někde v Malenovicích, pod Bezručem, už asi dvě hodiny se motáme kolem Lysé hory, vidíme její vrchol, ale paradoxně směřujeme jinam. Tma, vichr, blikání čelovek. Kopce jí moc nechutnají, často čekám, jednou zakufrujeme, ale naštěstí ne moc a na správnou trasu se vracíme kousek přímo lesem. Jsme Děti Zenu, a právě si umýváme misky.

„Jestli bys chtěla, tak s tebou půjdu.“ Mám zhruba pět minut na to, abych si to rozmyslel a z messengeru smazal. To už jsem zapomněl?

Do uší špunty a něco hodně nahlas, cesta nahoru vede přímo přes vrstevnice, po schodech, po šutrech, poznáváme sami sebe. Jde jako politá živou vodou, docela ženu, občas se otočím, ale pořád vidím světlo její čelovky, už ho dokážu poznat mezi tou změtí ostatních. Čekám jen na terénních zlomech, dáme si „pět“ a pokračujeme. Já už vím, ona ještě ne.

„Už žádný Aulin a žádné kafe, dělá to z tebe nebezpečně rychlého magora!“ Já už vím a ona začíná něco tušit. Dáváme v Ostravici polévku a snažíme se na těle usušit promoklé věci z Lysé. Nemohu říct, že pršelo vodorovně, ale daleko to k tomu nemělo. V hale vystlané slámou pijeme kafe. Sláma je vystlaná odpadlíky. Přikrytí termo fólií vypadají jako spadlé hvězdy. Ta naše ještě svítí. Cestou dolů jsme běželi tak, jako bychom ji chtěli chytit, co když už zítra svítit nebude?

„Michálku já nevím co bude, řeknu ti v Čeladné, ano?“ Už ví, že vím. Pod vrcholem Smrku ji půjčuju svůj mobil s hudbou do nepohody. Ještě jednou jí to nakopne, ženeme osm kilometrů z kopce dolů a blížíme se k místu, kde se láme chleba a charaktery. Přijíždí Vojta, můžeme jet domů. Vím, že ví, že vím, že chce domů. Fasuje čisté kalhotky, podprsenku, ponožky, boty a Birell. Už ví, že to myslím vážně.

V ideálním stavu mysli, jejíž „rovnovážná hladina“ vždy nezkresleně odráží přítomnou realitu, je každý okamžik nezávislý, odetnutý od okamžiku minulého a okamžiku budoucího. Mnich už nesnídá, měl by tedy věnovat svou veškerou pozornost současnosti. Co bylo, už je dávno pryč, je třeba to odhodit, ať už to bylo, z pohledu mnicha dobré nebo špatné. Je čas, aby si umyla misky.

„Za jak dlouho chcete dojít?“ Popravdě té otázce nerozumím, máme sice na baťozích číslo týmu, jako ten, který otázku položil, ale my jsme Děti Zenu, my chceme jenom jít.Běžet už nejde, nezbývá nic jiného. Ta cesta tady sice bude pořád, nikam nezmizí, a teď jsme s ní my, cesta má svůj smysl, účel, poselství, lidé po ní mají kráčet, a kdo jsme my, abychom se tomu vzepřeli?

Cestou na Morávku začíná soumrak, pohled na zapadající slunce mě píchne u srdce, blíží se noc, v noci se spí, neběhá se po kopcích. Všechny krize z Třince do Frenštátu jsem zažil v noci. Je jako deka, která tě přikryje, akorát nejsi v posteli, ale v prdeli. Slunce nás provází jako starší mnich, dívá se na nás celý hřeben z Javorového až Pod Lipový, ve vzduchu je pomalu cítit podzim, silnější vítr nám čechrá vlasy, přeji si, aby to nikdy neskončilo. Pak ale zapadne a mě píchne u srdce a v zádech.

Pod schody na Čertův mlýn se jí snažím přesvědčit, že to je definitivně poslední kopec. Do Ráztoky nepůjdeme, došlo mi, že jí došlo. „A Javorník je co, ty pičo?!“. „Krtinec“.

Stojíme před třineckým stadionem, jsme lehce nervózní jako všichni kolem, víme, do čeho jdeme, nevíme proč. Postáváme chvíli s Hanysem, chce jít za „šestnáct“. Co my? Ideálně pod dvacet čtyři, nechceš tam být déle. Vzpomenu si na to, když místo kolem Travného míříme na něj. Travný v noci nikdy nevěstil pohodu. Sice vrcholek obejdeme, ale i tak, jeho noční kletba mě opět dohnala. V Krásné končím.

Aby člověk pochopil zen, musí projít bránou patriarchů. Aby toho dosáhl, musí se naučit zastavit myšlení. musí žít každou kostí svého těla, každým pórem své kůže, být naplněn MU. Mu není jen pouhé nic jako opak existence, to by bylo jen polykání rozžhavené železné koule. Musí odhodit všechny iluzorní koncepce až doposud nashromážděné a až přijde čas, spojit vše v jeden celek. Až se tak stane, tak to pozná, ale jen sám pro sebe – jako když má němý člověk sen.

„Už nemůžu a nechci.“Pochopil bych to na celé trase od startu až sem, na Pindulu. Tady to zatím pochopit nedokážu a nechci. Na Radhošti jsem s nadšením ukazoval v dálce rozhlednu na Javorníku. „Vidíš, už je to jen kousek!“. Neříká nic. Mám pocit, že si myslí, že jsem se posral. Jsme na cestě dvacet čtyři hodin a před námi dalších dvanáct kilometrů, střízlivým odhadem tři hodiny. Jednou už za hranicemi možností byla, chci ji tam poslat zase?

„Budu proklínat každý jeden zkurvený krok.“To je pro mě přijatelná cena. Pustím nahlas její oblíbené písničky, kopíruji zprava zezadu její kroky, aby měla vytříbený poslech a držím se rady moudřejších, někdy je lepší nic neříkat. Vyjdeme na horní planině, vidíme rozhlednu, je sice v dálce, ale směje se. „Měl jsi pravdu, je to krtinec.“

Jako děti jsme žili ve stálém „samadhi“, harmonii, osvícení, ale stárnutím, dospíváním a výchovou jsme tento stav ztratili. Jak nahradilo proč. Odbočujeme na náměstí, Olga velí se rozběhnout. Jsme Děti Zenu a oba už víme, proč jsme tady. Není v tom nic složitého, ambice, snažit se něco dokázat sobě nebo okolí. Jsme tady prostě proto, že jsme tady mohli být, jsme zase děti, jsme Děti Zenu, už není žádné proč, zůstalo jenom jak.

Příspěvek vytvořen 130

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek