Pihovatá – 7.část

Pihovatá leží na posteli a ví, že není sama. Pamatuje si ten pocit, kdy si myslíte, že jste něco zahlédli koutkem oka, prudce otočíte hlavou, a nic. Jako zmatený pes věčně honící dokola svůj ocas, jako paranoidní troska, která vám bude každé ráno opakovat, že to, že je paranoidní, neznamená, že po něm nejdou.

Je to podobné, jako když si sednete do jedné z těch nóbl kaváren, jižně od centra, a dáte si to jejich kafe s příběhem delším než číšníkovy fousy. Kocháte se výhledem, vůní a cvrkotem kolem, Holo je decentně ztlumené, NET si klidně přede na neutrál a vy si jen tak sedíte a snažíte se nevysrknout tu předraženou trošku černé tekutiny najednou. Zavřete oči a soustředíte se jen na chuť v ústech, převalujete směs kávy a slin na jazyku, polykáte a těšíte se na první záchvěvy mravenčení, nepatrnou změnu tonusu kůže, které se postupně začne šířit od zátylku k periferiím. Uvolníte se, chcete se tomu naprosto poddat, ale nic nepřichází, jen pocity ryby náhle vyvržené na břeh a občas omyté zapomenutou vlnou. Cítíte vůni a vlhkost moře, ale ten pocit svobody, kdy si plujete širým mořem, ten je pryč.

Vypijete zbytek kávy najednou, srát na kredity, ale pořád nic. Otevřete oči a zkontrolujete, jestli se vám to nezdá, ale nemůžete přijít na to, v čem je chyba, vše do sebe krásně zapadá. To vás patřičně rozladí, necháte si zavolat číšníka, vylijete si srdíčko a dozvíte se, že jste právě měli jedinečné štěstí, protože jste mohli ochutnat opravdovou přírodní kávu s přírodním kofeinem. A to kurva chcete!

Leží na posteli a rozhodne se, že ten pocit, že jí někdo kouká přes rameno, bude prostě chvíli ignorovat. Pustí základní diagnostický test, všechno hraje a zpívá podle jejich notiček, jako by se nic z toho v klubu nestalo. Sjede očima na stůl a její pohled se zastaví na suvenýru, který si donesla s sebou. Samostatná hlava vypadá velmi reálně, to nevypadá na sen moje milá. Zkusí pohnout prsty u nohou, v pohodě. Ruce? Taky cajk. Začne zkoumat věcičky ve své hlavě, jednu po druhé. Všechno v pohodě, až na ten paranoidní pocit tedy, ten se jí pořád drží jako kybernetické klíště, snad na to budou nějaké prášky.

Dobře, teď vstaneš, zkontroluješ Holo a pak se uvidí, ok? Zní to jako plán? Její myšlenky přeruší náhlý závan vzduchu způsobený otevřením dveří jejího pokoje. Ani se nepohne, ale její tělo je v okamžiku vybuzeno na maximum. Neoadrenalin zaplavil celé krevní řečiště, posilovače napjaly svaly jako koncertní mistr struny na svých houslích a všechny čidla začala překotný sběr informací. Ve dveřích stál A-28, poslední typ androida, umělá inteligence čtvrtého stupně, chlouba Asociace. Za ním se mačkalo několik dalších siluet, všechno lidi. Tedy lidi, to máte jako s tou kávou, opravdový lidi jsou dneska fakt vzácní, rarita, většina je více čí méně prošpikovaná věcičkami od hlavy až po paty, někdo levnějšími, někdo dražšími, podle zásluh. Nemyslí si, že by zrovna Asociace na svých čističích šetřila, naopak, ti budou prolezlí novinkami jak pavlačová drbna.

Pihovatá má sto chutí vyskočit a dveře přibouchnout zpět, ale ví, že by to nic nevyřešilo, jejich bezpečnostní hodnocení je nula, o něco málo více než kdyby byly z papíru. Chtějí ji živou, ideálně nepoškozenou, určitě to není známka nějakého přehnaného altruismu, čistě praktické a racionální rozhodnutí, z mrtvých se informace prostě tahají o něco hůř. A-28 vejde dovnitř a zastaví se u její postele a natáhne po ní ruce. Pihovatá se rozhodne ještě chvíli počkat, ale její pravá ruka se bleskurychle zvedne z postele, uvolní čepele a jedním plynulým řezem oddělí androidovy ruce od těla. Kotoulem se dostane za postel, postaví se na nohy, vykopne levou a zarazí tyranium nebohé A-28 do kamer očního důlku tak prudce, že ho náraz pošle na protější stranu pokoje.

Pihovatá si neuvědomuje, že by něco z posledních tří vteřin iniciovala ona, jo, jsou to její ruce a její nohy, které tady z nebohé A-28 udělaly komparz laciného filmu, ale nemůže se zbavit pocitu, že to nebyla ona, kdo se tak rozhodl. V jejím malém pokoji začalo být ještě více těsno. Pět páru tancujících nohou a rukou, hlavy, těla a široká ramena, trochu moc na takovou obyčejnou místnost v podkroví. Početní výhoda nehraje žádnou zásadní roli, tanečníci si spíše zavazejí a stejně je to Pihovatá, kdo tady udává tempo a rytmus. Má za sebou výcvik Yakuzy, byla dobrá, byla fakt dobrá, ale nepamatuje si, že by někdy byla až tak dobrá.

Je to jako by se dostala do hlavy nějakého bájného mistra bojových umění a pozorovala ho, jak cvičí kata, tanec smrti, precizně sestavené cvičení představující boj proti neviditelnému nepříteli. Dokonalé soustředění, rychlost, dokonalá choreografie, neplýtvá energií, s chirurgickou přesností odstraňuje jeden problém za druhým. Přemýšlí o několik úderů dopředu, tak jako kdysi šachoví velmistři, a když náhodou udělá chybu, tak ji zachrání tyranium. Je po všem dřív než si stačí uvědomit, co se vlastně děje, krev pokryla stěny, podlahu i strop, cítí, jak ji stéká po rukou a tváři, ale její určitě není. V domě je zase klid, žádné chroptění, žádné zvuky bolesti, vše až na Pihovatou usnulo hlubokým spánek a nad tím vším bdí ona, Valkýra posledního soudu.

Posadí se na postel, pak zase vstane, odhodí zbytky těl na zem a znovu se posadí. Pokoj vypadá jako protest anarchistického malíře trpícího schizofrenií. Nepatrně se usměje a snaží si utřídit myšlenky, nedává jí to smysl, minimálně ji měli pořádně pocuchat, je to přece Asociace, místo toho je rozebrala kuchař rybu. Praští se rukama do stehen, chemie ještě funguje, ale i přes ní cítí náznaky bolesti, takže to budou nejspíš její nohy, ale moc ji to neuklidní, ten divný pocit je pořád s ní, něco je jinak. Není to tak dlouho, co byla kompletně odpojená a promenádovala se tunelem za světlem, a teď má v hlavě zase pořádně nabito. Pokud si dobře pamatuje, tak Igor neměl za úkol vyřadit věcičky, to by v situaci, kdy se jich zmocní někdo jiný moc nedávalo smysl, měl je prostě fyzicky odpojit, brutálně přerušit vazby, nechat hrad, ale spálit k němu přístupové cesty. Jo, chlastal, ale byl to pedant.

Zbývá už jenom plasťák a jeho palice. Sedí si v klidu na stole napojená na diagnostiku, jako busta ve sklepě muzea, na kterou zapomněl kurátor i evidenční program. Sedí, civí na něj, hlavu podepřenou dlaněmi, a ještě než vstane, a udělá ty tři kroky ke stolu, prolétne očima po pokoji, nadechne se a hlavou jí proletí: „Teda Pihovatá, ty jsi vážně číslo!“. Zná ten hlas, je to hlas Starého Majka.

Příspěvek vytvořen 82

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek