„Středomořská strava je zdravá. Lidé žijící u Středozemního moře netrpí obezitou a dožívají se vysokého věku.“ Obě tvrzení jsou pravdivá a obě vedou velkou skupinu lidí k nesprávnému závěru: „Pokud budu jíst středomořskou stravu, potom budu zdravá, štíhlá a dožiji se vysokého věku.“ Kde je háček? V detailech, jako obvykle. Náboženství a církev tam lidem předepisovali až dvě stě půstů ročně.
„Mé svaly, to je strava bohatá na proteiny a dřina v tělocvičně.“ Paráda, nakoupíme si tři kila steaků a zničíme nohy dřepy a ruce jednoručkami, pak to poroste samo. Trochu asi ano, ale jako ten kluk z reklamy nejspíše nebudeme. Proč? Ponocujeme, máme nepravidelný spánek, stres, alkohol, žijeme prostě jiný život.
Reklama, marketing a všudypřítomný konzum v nás pěstují pocit, že jsme tvoření tím, co máme, co děláme, že stačí napodobovat vzory, chovat se stejně nebo podobně jako oni, a i my potom budeme stejní, hubení, svalnatí, bohatí, kluci a holky z plakátů. Nebudeme.
Proč? Přes všechny ty třpytky a duhu zapomínáme na to, že jsme tvoření i tím, co nemáme, co neděláme, tím, co si dokážeme odpustit, to o nás kolikrát promlouvá daleko silněji než to, co okázale vystavujeme na obdiv.
Konzumovat středomořskou stravu zní super, ale málo komu se bude chtít do často se opakujících půstů. Cihličky na břiše, to není sklenice s proteinem po tréninku a steak na večeři, to je hlavně absence tzv. „prasení“, vyjídání ledniček a spíží v záchvatech přejídání, dlouhodobě vyvážená a často striktně kontrolovaná strava. Je to příkladná regenerace a životospráva, hodiny v tělocvičně, ale také v posteli, v sauně, na masážích. Jsou to krev, pot a slzy.
Existuje skupina lidí, kteří si kupují drahé věci jenom proto, aby bylo vidět, že si je mohou dovolit koupit. Kabelky, hodinky, auta, cokoli. Jediné, co to o nich ale vypovídá je to, že potřebují svět utvrdit v tom, že si mohou dovolit koupit kabelku, hodinky, auto, cokoli. Neřekne nám to nic o tom, jací doopravdy jsou, jestli se třeba museli zadlužit, být v práci do noci, ignorovat rodinu a přátelé, ignorovat to, že jim byl dán omezený čas.
A pak je tady jiná skupina lidí, těch, kteří si mohou dovolit nekoupit drahou kabelku, hodinky, auto, cokoli, i když jsou natolik bohatí, že by to pro ně nebyl naprosto žádný problém a okolí to od nich v podstatě očekává, že tím potvrdí svůj společenský status. Oni to neudělají, a právě absence věcí a činů nám o nich říká daleko více. Oni jsou nejen bohatí, ale taky natolik sebevědomí, že si mohou dovolit neplavat s proudem a zůstat sami sebou.
Tím, že si něco odpustíme pro sebe uděláme daleko více, než když budeme chtít víc a víc…a…já si odpustím další moralizování a nechám zbytek na Vás….
