Hodina mezi psem a vlkem

Hodina mezi psem a vlkem, mlha se líně převaluje Městem a nakukuje do každé proluky. Kapoty aut pokrývá lehký poprašek a město ticho. Zvláštní, měly by být slyšet jejich motory a klapot podpatků, brány Mordoru se zanedlouho otevřou, ale oparem se nese jen ticho, hutné, tíživé, nepatří sem, do obvyklé změti tónů vysokých pecí a nízkých pudů.

Možná jsem jenom zaspala, pomyslí si EMa, anebo jsem vstala omylem brzy a sama se zasměje tak bláznivé myšlence. Nebo.  Ze střípků pobíhajících myšlenek ji vytrhne mávající ruka vystupující z mlhy. Osamělá a nějakým způsobem nepatřičná, vznáší se nad cestou a neuroticky křičí do světa svoji bolest. Musím zastavit, napadne EMu, podobně ve filmech začíná zombie apokalypsa nebo dlouhá honička s motorovou pilou jejíž řetěz nemaže olej ale krev.

„Jste moc hodná, mávám tady asi už deset minut a nikdo si mě ani nevšiml“. Blondýna, něco mezi psem a vlkem, hučku do čela, bunda s kapsou na hrudi a šusťáky. Asi se ztratila na běžkách. Nebo ztratila běžky. Jisté je, že nemá motorovou pilu. EMa je zklamaná, je ve formě a ráda by se proběhla probouzejícím se městem. Nejede závod, zjišťuje, jede do Mordoru, k soustruhu. To je zvláštní, nikdo jí nezastavil. Zoufale mávající žena bez běžek stojící na autobusové zastávce jenom pár minut před úderem velkého kladiva oznamujícího ve Městě začátek nového dne zde může znamenat jen jediné. Zaspala.

Zaspala a nestíhá, její šéf patrně nebude příznivec elastických příchodů za ponk a hrozí mrzutostí. „Jste moc hodná“, to EMa nerada slyší, ona je přece zlá a drzá, ale nějak se s tím bude muset po ránu srovnat. Mlčí a přemýšlí proč nikdo nezastavil. Auto je sice Faradayova klec, ale to by na empatii nemělo mít vliv. Není přeci velkého štěstí bez těch malých, niterných, jako není bez kapek řeka. Na co stavět velikou loď, když nebude mít po čem plout? A není většího štěstí než učinit šťastným někoho jiného, byť je nepatrně.

Každý se v životě jednou může ocitnou na své opuštěné zastávce, přikryt mlhou a tíživým tichem. Bude zuřivě mávat a doufat, že si ho najde ta jeho „EMa“. Ale jak si ho bude moci najít, když všichni zapomeneme na to, jaké to je být „EMou“ a budeme jen stát s nataženou rukou a čekat na zázrak? Nebude žádná „EMa“, budou jen osamělé zombie smutně stojící na ostrůvcích v mlze. A s nimi přijde apokalypsa.

Příspěvek vytvořen 130

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek