„Pamatuj, že nikdo neztrácí žádný jiný život než ten, který teď žije, ani nežije žádný jiný život než ten, který nyní ztrácí.“
Autorem tohoto krásného ezoeko citátu je římský císař Marcus Aurelius, který si této jednoduché pravdy všiml již před zhruba dvěma tisíci lety. Můžeme vysedávat v kavárně na Letné, popíjet latéčko s mandlovým bio mlékem, které vlastně ani mlékem není, a snít, ale pokud při tom nedokážeme vnímat příběh naší bio kávy a chuť našeho mandlového nemléka, tak nám život utíká mezi prsty, protože ho nežijeme, ba co více, my ho ani nekrájíme, a je úplně jedno jací kamarádi nám u toho asistují a jestli už máme holku nebo ne.
Já jsem byla typicky těšící se dítě. Těšila jsem se na Vánoce, na narozeniny, většinou na události, které s sebou nesly příslib nabytí nějakých hmotných statků. Vidina houpacího koníka v dětství mě rozechvívala stejně, jako možnost objevení XXL balíčku kondomů v adolescenci. A ne, nedostala jsem ani jedno, jen tak pro pořádek. Dokázala jsem se těšit třeba čtyři měsíce v kuse, škrtala jsem si dny v ručně malovaném kalendáři, před usnutím jsem počítala, kolik ještě zbývá dnů, a když už konečně přišel den D, a já si mohla odškrtnout poslední okénko, nikdy jsem se přes nával hedonistického štěstí ani na minutu nezamyslela nad tím, jak rychle to vlastně uteklo. Jak rychle mi mezi prsty protekl půl rok, nejen mého, života.
Později jsem toto velké těšení vyměnila za těšení menší, ale častější. Ať už je víkend a já můžu to a ono, další měsíc nebudou naši doma, ať mají slevu na kondomy, ať už někdo konečně vymyslí mandlové bio mléko z rostlin pěstovaných pod ostrými úhly očistné pyramidy. Prostě jak říkám já a mlékař Dan, takové drobné lidské radosti. Jedinou změnou ale bylo, že jsem si sice dokázala přivolat rozkoš častěji než dříve, ale s tím dodatkem, že stejně tak jsem častěji pociťovala úzkost z toho, že odešla stejně tak rychle jako přišla.
Muselo vytéct ještě hodně homeopatik z našeho vodovodního kohoutku, než jsem přišla na to, že ani velké, ani malé, těšení, mě nesmí odvést od toho podstatného, to je od vnímání každého jednoho přítomného okamžiku. Zklamání z toho, že mi Ježíšek v pěti letech nedonesl bustu Lenina, true story bro, nebylo tak hrozné, jako poznání, že mi život postupně protéká mezi prsty.
Nedávno se mi dostala do rukou aplikace, která si hraje na křišťálovou kouli a z vaší fotografie se pokusí udělat jinou, takovou, na které vypadáte jako by vám bylo o čtyřicet let více. Je to srandovní, minimálně ze začátku, ale stejně tak Vám za chvíli dojde, že výsledek asi není nijak vzdálený od pravdy. Jak postupně stárnu a blíží se ten Němec, který mi bude schovávat věci, tak by se asi těšící se intervaly zvětšovaly, ale na jejich konci by byly jen umělé zuby, klouby a kosmická strava, a ani mé třesoucí se prsty by nedokázaly zachytit pramínky života proklouzávající mezi nimi.
Poznání, a vstřebání faktu, že mi byly přiděleny pouze omezené zdroje, považuji za největší dar, který mě potkal. Přinesl mi s sebou „mámvpičismus“, osobní, silně egoistický postoj, směs stoicismu, zenu, haiku a moralizujících blogýskových zápisků, postoj, který mi umožňuje se soustředit na podstatné, a s klidným srdcem poslat k vodě věci i lidi, kteří se rozhodli jít cestou, která mi ne zcela konvenuje, třeba růžičkovou kapustu, palmové listy nebo Kapitána Ameriku. Někteří to nenesou úplně dobře, ale tak jak se měním já, tak se mění i oni, naše cesty se, ať už ve zlém nebo dobrém, rozcházejí, a proč si zbytečně kazit podzim života s někým, nebo něčím, kdo nám ho nevymaluje do pastelových barev, proč ten podzim kazit někomu jinému?
Jo, přestala jsem se těšit, ale neopustila mě radost. Radost z toho, že prší, že kvetou kytky, že kytky vadnou, z povedené písničky i z pětek mých dětí, věci jsou tak, jak mají být, minulost pro mne není ničím a budoucnost se mě nedotýká, cesta je prach, štěrk a udusaná hlína, nad hlavou nebe, na něm mraky, a za mraky slunce, možná není vidět, ale já o něm Vím.
