„Kdo je sám sebou, ten zákonitě musí srát hodně lidí, proto pokud chceš být sám sebou, musíš k tomu mít i krapet odvahy.“
Tímto citátem „neznámého vojína“ bych mohla v podstatě skončit psaní, protože nic zásadnějšího se už dnes nedozvíte, ale zkusím trošku přidat i ze svého mlýna, ačkoli tedy nejsem žádná princezna. Problémem dnešní doby, tak jak ho vidím já, je předposranost, snaha být, pokud možno, se všemi aspoň trochu zadobře, i když to jsou třeba nebetyční, a teď si sem dosaďte Váš oblíbený vulgarismus, a vy je za zády pomlouváte kudy chodíte.
Čím to je? Lidé mají jednoduše strach. Většina má strach ze ztráty části svých přátel, své pověsti, menšina z toho, že by se mohli mýlit. Ale prosím Vás, co jsou to za přátelé, se kterými nemůžete sdílet svůj světonázor, aniž byste přestali být přáteli? Urazí se? V pořádku. Nepřejde je to brzy? Taky v pořádku, ale beze mě. Jsem už dost stará na to, abych vychovávala dospělé jako děti, to ať za mě dělá někdo jiný. Kecám občas nesmysly? Jistě. Dokáži změnit názor? Těžce, ale snažím se, pokud jsou argumenty druhé strany na takové úrovni, že mě přesvědčí, a čím jsem starší, tím je to v tomto směru lepší. A taky máme Google, že, i když ani ten není samospasitelný. Jsou věci, o kterých moc nediskutuji? Jsou. A co pak? Jednoduše se s lidmi, kteří mají na, pro mě podstatné, věci diametrálně odlišný názor, nestýkám ani tělesně, ani duševně. Jsi rasista, homofob nebo jiný čurák? V pohodě, ale někde jinde prosím. Přišla jsem tímto postojem o nějaké známé a přátele? Ano. A? Myslím si, že to byla úleva pro obě strany.
Na Facebooku jsem se mnohokrát setkala s tím, že mi v soukromých zprávách přišlo něco jako: „Dobře jsi to napsala, paráda!“, nebo „Ty jsi ale fakt totální kráva!“, ale v komentářích pod článkem se od těch lidí nic takového neobjevilo. Asi se báli postavit se adresně na jednu konkrétní stranu, vybarvit se. Pokud to tak bude dělat většina, tak se budeme pohybovat mezi nevybarvenými šedivými duchy, kteří se objeví vždycky tam, kam je zavane vítr.
Zkuste překonat strach z toho, co si o Vás a vašich myšlenkách pomyslí ostatní, to je přeci jenom jejich problém, ne Váš. Stejně tak to, co si myslíte o ostatních Vy, je zase jenom váš pohled na svět, nic, co by mělo někoho urazit. Nebojte se říkat svůj názor a stát si za ním. Nebojte se ho změnit, když zjistíte, že se mýlíte. Jo, může se stát, že se Vám trochu změní život, něco přibude, něco zmizí. Ale tak už to na cestě prostě chodí, nemůžete s sebou v kabelce tahat každý kamínek, který na ní najdete. Tak co si v ní nechat jen ty, které se Vám líbí.
