Železo červené,
skvrny na kůži raší,
písek je z kamene,
cinkání zvonů plaší.
Bůh sedí na mezi,
starý, hluchý a slepý,
v autu a v zámezí,
tečka na konci věty.
Milovat nakonec
musí už jenom sebe,
sám všude cizinec,
prázdné peklo i nebe.
Rány se zacelí
a břit se tupým stane,
ho možná zocelí,
nás živé nedostane.
