Pokud máte děti, tak asi tušíte, jak moc je na nic, když jim něco dáte a ony neprojeví ani špetku vděčnosti. Vymáčknete ze sebe to nejlepší a ony mají na lehátku. A teď si představte, že my sami jsme si vlastně dětmi i rodiči. Chováme se totiž k našim budoucím Já jako k našim dětem. Odkládáme jim vše dobré, na někdy, na potom. Do budoucnosti, na dobu, kdy nás zcela jistě potká nevýslovné štěstí.
Protože kdy jindy, že? Střádáme věci jako veverka oříšky na zimu. Jen u nás to většinou nejsou oříšky, ale parmská šunka, kterou nám je líto sníst jen tak k večeři, drahé víno, které si šetříme na nějaké lepší zítra, úspory nebo nedělní halenku. Ale běda, jestli ji budete nosit v sobotu! Zdravé zuby si znovu a znovu přejíždíme dentální nití a mezizubním kartáčkem, a to jen proto, abychom v 65 mohli na zářivý úsměv dál nabalovat zachovalé protipóly. A jíst. Ale toto vše je v pořádku. Problém je někde jinde. Naše budoucí Já je totiž nevděčná děvka. Neváží si námi dlouho budovaných vztahů a po náhlém prozření uteče s někým, kdo absolutně neodpovídá našemu současnému vkusu, ale má prostě jen lepší smysl pro humor, neřeší maličkosti a svítí mu oči, když se směje. Pro tohle jsme dřeli tak dlouho ve fitku? Pro tohle ty drahé krémy a šampony proti vypadávání vlasů? Proto to drahé tetování plné čínských znaků? Aby je naše nevděčné budoucí Já nechalo draze odstranit laserem a pak si nabalilo chlápka nebo buchtu bez Porshe Panamera?
A to nejhorší na tom je, že když o nás přemýšlí, tak nepociťuje hrdost a obdiv za vše, co pro něj právě teď konáme. Pociťuje touhu vrátit se zpět a něco změnit. A občas hořké výčitky. Dívat se do budoucnosti a vkládat naděje do budoucího Já je momentálně super a trendy. Učí to teď kdejaký osobní kouč, tedy coach. Jmenuje se to Pozitivní myšlení, nebo Pozitivní vizualizace, jak je libo. A největší perlou a modlou tohoto učení je kniha Tajemství od Rhonda Byrne, podle které byl natočen i stejnojmenný film. Naštěstí je tady ale EMa a ta Vám bude přinášet účinný Protijed.
Trend pozitivního myšlení je omamný, podsouvá nám totiž představy o zářivější budoucnosti plné veselých dětí a koťátek a říká, že štěstí je něco, co nás teprve čeká, někde v budoucnosti, s naším budoucím Já. Něco, co neexistuje v přítomnosti, není tady a teď. Tímto způsobem myšlení se ale zbavujeme právě toho jediného okamžiku, kdy můžeme být opravdu šťastní – naší přítomnosti.
Zkuste se nyní opravdu zamyslet nad tím, co Vás právě teď trápí. Máte? Mě jste doufám vynechali, ano? Pokud nejste vy nebo vaši blízcí vážně nemocní, tak pravděpodobně nic. Pokud Vás trápí něco jiného, tak se to bude týkat něčeho, co se už stalo, nebo toho, co se teprve stane. Pokud to tak máte, tak nežijete v přítomnosti, protože paradoxně považujete za důležitější to, co teprve přijde nebo to, co už bylo a ne to, co je tady a teď. Jak z toho ven? Mně osobně pomáhá představit si, že minulost není, že to jsou jen naše vzpomínky, dobré i horší, ale pořád jen vzpomínky, které nás třeba formují, ale neměly by nás trápit. Budoucnost také není, protože prostě ještě nenastala, je to jen naše představivost, fantazie, někdy bujná, což o to, ale kdo ví, jestli se naplní tak, jak si ji malujeme. Budoucnost pro vaše současné já nikdy nenastane, vždy budete pouze tady a teď.
Proč se dnes trápit něčím, co vyřeší budoucí EMa? Pojďme si proto užít dnešek tak, jako bychom měli za deset minut umřít. Otevřít si schované šampaňské a pomilovat se s milovaným. A pojďme užít dnešek i zítra a dát si třeba tu parmskou šunku a pomilovat se s milovaným. Takhle si to konečně užijeme opravdoví my, pořád mladí a krásní, a ne naše budoucí nevděčné, staré a unavené Já.
