Kdysi dávno, moc, moc dávno, spolu žili holka s klukem, říkejme jim třeba Eva a Adam. Měli naprosto všechno, co si dokázali představit, dostatek jídla, pití, netrápily je nemoci, nestrádali. Klima bylo mírné, nikdo je nenutil chodit do práce, celé dny se mohli věnovat jenom tomu, co opravdu chtěli. Dalo by se říct, že žili v ráji.
Pak v jejich světě vyrostl strom a na tom stromě se urodilo jablko. Ve větvích stromu se plazil had a začal si s Evou a Adamem povídat. Jak se mají, co pořád celé ty dny dělají, a jestli to není tak trochu nuda, bydlet v ráji. Byl to prostě takový malý prudič. Vyprávěl jim pohádku o zlaté kleci a o tom, že každá klec má své dvířka, a ke každým dvířkům existuje klíč, kterým jdou otevřít, a že za těmi dvířky je nový a krásný svět, plný svobody a poznání.
Jejich tatínek se na hada rozzlobil a vyhuboval jim, ale Evu s Adamem hadovo vyprávění zaujalo. Leželi spolu v trávě, koukali na hvězdy a přemýšleli, jaký asi ten nový svět je. Jejich zvědavost byla nakonec natolik silná, že nedbali tatínkova varování a společně snědli jablko ze stromu poznání.
Od té doby uplynulo mnoho a mnoho dní a jednomu králi se narodil syn, a ten syn dostal jméno Siddhártha. Král svého syna nade vše miloval a chtěl pro něj jen to nejlepší. Postavil mu krásný palác a v tom paláci měl Siddhártha vše, na co si vzpomněl. Vybrané jídlo, vybrané služebnictvo, vybrané společnice, netrpěl nouzí, netrpěl nemocemi. Dalo by se říct, že žil v ráji.
Jediná věc ho udivovala, kolem paláce byly vysoké zdi, přes které nebylo vidět. Princ tak dlouho přemýšlel o tom, co je za nimi, až se rozhodl, že je překoná a zjistí to. Opustil palác, otevřel dvířka své zlaté klece, poznal svět, stal svobodným a později Buddhou.
Od té doby uplynulo mnoho a mnoho dní a nic se nezměnilo. Ani my nejsme v našich zlatých klecích šťastní a trápíme se v nich, hledáme klíč, jak z nich uniknout, abychom se mohli svobodně nadechnout. Je to vlastně paradox, proč, když dostaneme vše, na co si vzpomeneme, tak stejně nejsme šťastní? Jsou to vlastně naše zhmotnělé touhy, které nám někdo donese na stříbrném podnose až pod nos, v čem je tedy problém?
Problém je samozřejmě v nás, kde taky jinde, že? Abychom dokázali vést vyrovnaný, a tím pádem i šťastný život, vybavila nás příroda, Bůh, …, cokoli je Vám nejbližší, dvěma druhy emocí, pozitivními a negativními. Zlaté klece se snaží naše negativní emoce potlačit, jako něco špatného a tím paradoxně způsobují to, že se necítíme dobře.
Možná si teď říkáte, že jsem cvok, k čemu nám asi tak může být to, že se cítíme mizerně, na co nám jsou pláč a slzy. Zkuste si vzpomenout na své dětství, určitě jste aspoň jednou slyšeli maminku nebo tatínka, jak Vám říká, že nemáte šahat na rozpálená kamna nebo troubu. Pokud Vám zvědavost nedala, tak jste si šáhli, podobně jako já. A výsledek? Bylo to naposled. Bolest, základní negativní emoce, Vás jednoduše naučila, že se to nedělá.
Co by se stalo, kdybychom při tom doteku bolest nepocítili? Patrně bychom se spálili tak, že bychom přišli o funkční prst, nebo dokonce prsty, a to je z evolučního hlediska daleko horší alternativa, než trocha slz a křiku. Psychická bolest je stejná jako ta fyzická, jsou ekvivalentní, a má i stejný význam. Učí nás, že něco není v pořádku a že máme nějakým způsobem upravit své chování tak, abychom se jí zbavili. Pokud se nám to povede, dostaví se emoce pozitivní, uspokojení, radost, štěstí.
Pokud se tedy dobrovolně připravíme o negativní emoce, tak se vlastně zároveň připravujeme i o emoce pozitivní. Tohle pochopil Buddha, když se vydal za zdi svého paláce, své zlaté klece, a poznal, že existují i staří a nemocní lidé, lidé chudí a hladoví, postižení, že existují lidé, kteří musí tvrdě pracovat, aby uživili sebe a své děti. Viděl pomíjivost věcí i života, viděl lidi trpět, ale viděl je i radovat se a smát se. Poznal, že bez strádání a utrpení není radost ani štěstí.
Jak se můžeme radovat z toho, že jsme zdraví, když jsme nebyli nikdy nemocní? Jak si máme užít to, že je nám s někým dobře, když jsme se pro nikoho netrápili? Jak si chcete užít cíl, když vynecháte samotnou cestu? Negativní emoce jsou našim strojem na štěstí, nutí nás ke změně, k akci, k růstu, a zlaté klece nás jich zbavují.
Když si to uvědomíme, tak si ušetříme cestu pěšky kolem světa, jen s baťůžkem a hůlkou, na které budeme hledat štěstí, to už za nás udělal Buddha. Bohatě bude stačit, když se naučíme nepotlačovat negativní emoce, ale přijmout je jako něco, co je palivem našeho štěstí. Tak trpte a strádejte, po každém dešti vyjde slunci a s ním někdy i duha.
