Dnes začíná astrologické jaro, pro mnohé nejromantičtější roční období, pro EMu období, do kterého spadá nejvíce sebevražd v roce. Je to divné, ale je to statisticky doložitelný fakt. Období, ve kterém se probouzí příroda, vše začíná rašit a kvést, vonět, vybarvovat se, je zároveň obdobím, které si mezi námi vyžádá největší daň.
Znamená to snad, že rašící sněženky jsou smrtelně nebezpečné? Máme mít strach ze zoufalých cestářů marně bojujících s výtluky a veřejným míněním? Bojíme se toho, že ani tentokrát nenajdeme tu pravou, ultimátní dietu, se kterou bude tradiční jarní detox procházka, když už ne růžovým sadem, aspoň místy, která nevedou tak často na porcelánový trůn jako v minulosti? Bojíme se změn, které vidíme kolem sebe, nebo máme strach z toho, že se neměníme my?
Vidíme ve kvetoucím šeříku a břízách pouhé nositele alergenových pylů a upřímně nenávidíme slogan o plavkové sezóně, která se kvapem blíží? První máj je lásky čas, ale s Máchou můžeme jít tak leda do Brixenu, nebo do prdele, když jsme sami, nebo ne?
Jaro je symbol nového, čerstvého, lepšího, zatímco my jsme o rok starší, někdo říká zkušenější, ale to je prostě jen eufemismus a berlička, nic, co by nám vrátilo mládí. Půl světa začne bláznit, klíčit, sázet, zalévat, ale Vás do Hornbachu táhne akorát vidina dvou metrů pevného lana, a nejdete pro něj jen proto, že máte sociální fóbii a z front se Vám děla fyzicky zle.
Jaro je Petřín, nebo jakékoli jiné místo, kde se schází všichni ti, kteří se nestydí líbat na veřejnosti, kopulovat ve křoví, zatímco vy můžete líbat tak maximálně svého psa a máte panickou hrůzu z klíšťat.
Jaro jsou znovu otevřené zahrádky, halas přiopilých pokřikujících lidí, kteří Vás nenechají dospat noční šichtu. Jaro je změť pestrobarevných cyklistů v upnutých dresech, kteří nemají zrcadlo ani soudnost. Jaro je doba jarních úklidů, probírání se věcmi, které jste chtěli vyhodit už před několika lety, a už když je berete do ruky, tak víte, že je nevyhodíte ani letos, protože jsou to jediné, co vás drží při životě.
Jaro může být pěkně hnusné, když na to přijde, navnadí v březnu a pak se vytasí s aprílovým počasím, zrovna když přehodíte zimní pneumatiky na letní a odnesete zimní oblečení do čistírny. Na jaře sice zmizí sníh, ale jen proto, aby v celé nahotě odhalil, jací jsou lidé prasata a co všechno dokážou odhodit na zem. A ty psí hovna na něm byly taky lépe vidět.
Jo, máme tisíc a jeden důvod jaro nenávidět. A taky léto, podzim a zimu, celý ten opakující se kolotoč změn teplot, nálad, krajiny, lidí a vztahů. Ale ta nenávist pořád vzniká v naší hlavě, je založena na našich hodnotách, na našich pocitech. My ne že nenávidíme svět, my nenávidíme vlastně sami sebe. Pokud nezměníme naše hodnoty, tak je jedno jestli venku sněží, prší, nebo padají duhové třpytky, budeme pořád nešťastní.
Až zase pocítíte jarní splín, zkuste se zamyslet nad tím, co je pro Vás skutečně důležité a proč, možná tam najdete odpověď. A když ne, tak nezoufejte, za chvilku tady bude léto a bude nás s**t něco jiného.
