Sedm, dvacet dva.

zadání: vytvořte povídku na téma „Bezpečná blízkost“ do 1000 slov.

Sedm měsíců, dvacet dva dní. Pamatuje si to naprosto přesně, nejde se splést. Chtěla mu to oznámit až doma, osobně, zahrát nějaké malé divadýlko, ale prostě to nevydržela. Musela zastavit na malém parkovišti, kousek pod nemocnicí, uklidnit splašené myšlenky i vzrušený dech. Se zapnutým motorem chvíli jen tak koukala na proud aut, ruce na volantu, a tiše si pro sebe šeptala: „Jsem těhotná, budu máma, budu máma!“

Všechny detaily jsou pořád naprosté ostré, jako by se to stalo před pár minutami. Podzimní listí v neuklizeném autě, barevná alej a zapadající slunce, motory aut. Vytáčí jeho číslo, oznamovací tón kopíruje tlukot jejího srdce a užuž se zdá, že z ní vytryskne záplava šťastných slov. Najednou jí však oslní obrovský záblesk, v první chvíli si myslí, že to je jaderná exploze, telefon se přestane snažit a motor jejího auta utichne. Chvíli je naprostý klid, pak je slyšet nárazy aut a křik lidí. Neutichl jenom její telefon a motor v jejím autě, utichlo naprosto vše, co se dalo s přimhouřením oka považovat za techniku. Vystoupí z auta a jde se podívat co se stalo. Kromě pomačkaných plechů na cestě nevidí nic, co by nasvědčovalo nějaké katastrofě. Kolem pobíhají zmatení lidé a někdo se jí ptá, jestli ji funguje telefon. Nefunguje.

Nefunguje už sedm měsíců a dvacet dva dní, pamatuje si to naprosto přesně. Její obrovské, těhotenské břicho, ji to připomíná každý jeden den. Nefungují telefony, rádio, televize, internet, auta, pračky, stolní větráky, nefunguje prostě nic. Funguje kolo, oheň, pěší chůze. Vítejte v době kamenné. Mínus to kolo tedy. Nemají žádné spojení se světem, tak netuší, jak tomu říkají jinde, ale tady se vžilo jméno Bariéra.

Cizí světélkující stěna, která se prostě zjevila a začala být. Pohybuje se nepravidelně do středu města a bere si s sebou vše, co jí stojí v cestě. Byla svědkem několika pokusů, jak se zoufalí lidé pokoušeli dostat skrz, ale pokaždé byli pár metrů od ní paralyzováni, a po nějaké době pohlceni, a už o nich nikdo nikdy neslyšel.

Objevilo se několik teorií, mimozemšťané, bič boží, Rusáci i Číňané, ale v podstatě to bylo jedno, minimálně Bariéře. Systematicky postupovala do středu města a teorie na to neměly žádný vliv. Pak se vynořila Sekta. Na začátku jen několik poblázněných lidí s vidinou Boha. Boha, který přišel smýt naše hříchy nějakou podivnou formou ektoplasmatického záření, Boha, kterému je třeba přinášet oběti, tak jak se to dělalo v době kamenné. Jo, bingo, uhádli jste, nejlepší oběti jsou samozřejmě ty lidské.

Postupem času se z těch pár poblouzněnců vyklubala pěkně nebezpečná parta a život ve městě se změnil v napínavou hru na schovávanou. Jedna parta hledá potravu a druhá parta hledá první partu, je přeci logické, že Bůh má raději oběti z těch, kteří v něj nevěří, možná si mohl při stvoření světa ušetřit práci a neunavovat se nějakými bezvěrci, ale asi to o něm vypovídá víc než to, kdyby na nás zapomněl.

Sedm. Dvacet dva. Jak už jsem říkala, pamatuji si to naprosto přesně. Každou jednu hodinu, každou minutu, kdy jsem hladila své bříško a utěšovala jsem sebe i to, co je uvnitř, že všechno bude v pohodě, že se to vysvětlí, že se třeba probudím, zpocená z děsivé noční můry, dojdu se napít a vyčůrat, a pak se jen přitulím do bezpečí jeho objetí, ucítím teplo a blízkost a spokojeně si usnu, protože věci budou tak, jak mají být.

Abych řekla pravdu, mám nejvyšší čas. Zatím ležím nahatá na zemi, tři metry od bariéry, ruce a nohy přivázané ke kolíkům zatlučeným do země a nemůžu se zbavit pocitu, že začínám rodit. Pokud se mám probudit, tak teď je naprosto ideální okamžik. Sekta křičí a povykuje, jsou v transu, moc je nechápu, až si pro mě bariéra přijde, tak nepoteče krev, prostě mě pohltí, stejně jako všechny ostatní přede mnou, nic, co by stálo za stržené hlasivky.

Kontrakce začínají být bolestivé, cítím jak se tlak a bolest v podbřišku zvětšuje. Rodím a začíná mi to být strašně moc líto, ať si ten váš Bůh vezme mě, jenom mě, ale ne to dítě, je čisté a nevinné, řvu a snažím se vytrhnout kolíky ze země, ale ani bolest porodu mi nedodá dostatek síly. Cítím, jak roztažená rodidla povolila a něco malého a neforemného ze mě vyklouzlo na zem.

Bariéra se pohne přesně v ten okamžik, kdy se ozve hlasitý dětský pláč. „Vezmi si mě, ty svině, slyšíš? Mě, mě, mě! Nech ho na pokoji! Prosím.“ Poslední slova se ztrácejí v mých slzách a jen urychlí její postup. Je metr od mých nohou, pak pár centimetrů, ještě chvilku a pohltí mě a pak mého chlapečka. Chtěla bych ho aspoň jednou pohladit a přitisknout na svá prsa, ale nemůžu. Už se skoro dotýká mého palce a má poslední myšlenka je, aby to bylo rychlé. Už je to tady, ucítím mravenčení a v hlavě se mi rozezní hluboký hlas. Cítím přítomnost něčeho, velkého, mocného, není to Bůh, jsou to Oni, nějaká zvláštní rasa kosmických bytostí brázdících vesmírem, jejich ruce, oči, všechny smysly prostupují mojí myslí, konejší mě, zkoumají každé jedno zákoutí mé hlavy, ale nenacházejí nic než myšlenky na mého chlapečka.

„Jsme překvapeni. Jsme zmateni. Ono to žije. Ono to nepřežívá. Ono je to schopné obětovat vlastní existenci. Ono je to schopné existenci stvořit. My se omlouváme. My ctíme opravdovou existenci. My změníme plány. My zmateni. My se omlouváme. My přejeme opravdovou existenci. My se loučíme.“

Bariéra najednou zmizí a s ní i hlas v mé hlavě, jen tak, žádná pouťová světla, žádné cink, prostě není, jako sen, který probuzením zapomenete. Nebyl to sen, jsem pořád připoutaná, ale zase vidím slunce a nebe, vypadá to na konec léta, po obloze plují mraky a ptáci a vše tak příjemně hřeje. Přibíhají nějací lidé, odvazují mě a balí mě do deky. Balí nás do deky! Poprvé ucítím tlukot jeho srdce, uslyším jeho dech. Přisaje se k mému prsu a začne sát. Je tak blízko, jak jen může dítě někdy být. Hladím ho po hlavičce a šeptám: „Miláčku! Už bude dobře, neboj se, u maminky jsi v bezpečí.“