Spustit přihlašování na cokoli o silvestrovské půlnoci je pěkná Uhrovina. Lidi kolikrát blbnou i střízliví, takže je jasné, že u některých se novoroční kocovinou prolíná i jiná linka než „kde to jsem, jak jsem se sem dostal a proč se mnou spí v posteli ten blonďák a mrtvý králík.“. Linka je to poměrně dlouhá a sem tam na ní je i nějaký ten hrbolek. Slibuje zážitek, smích, slzy, bolest i euforii.
Polehčující okolností budiž to, že září je od ledna vzdálené jako myšlení muže a ženy, takže se není čeho bát, tady se to prostě vypíše, odklikne a uloží k ledu, však se zase tak nic strašného nestalo. Dny plynou a hroby přibývají a máme tady srpen, který sousedí se zářím těsněji než můj oblek z tanečních s mojí aktuální tělesnou schránkou. Panika by jednoho zbytečně vyčerpala a je čas začít hledat polehčující okolnosti. Nejsou. Co teď? Nezbývá než s parťačkou zkusit generálku na Slezském maratónu, třeba se nějak ošklivě pohádáme a bude klid. Nevyšlo, šla ukázkově. Do startu už zbývá jen týden a tu se, jako pomoc nejvyšší, objeví pravá, u mě dosud neznámá, střevní chřipka. Ideální prostředek k regeneraci a ladění formy. Člověk si poleží, občas se proběhne, i když nechce, a má dokonalou výmluvu, proč to nepůjde. Na neštěstí na staré kolena měknu, trochu se zmátořím, dojedu si do Frenu pro tričko a zabalím do baťůžku magnézko a rohlík s poličanem a je čas vyrazit. Předstartovní pivko v Destiny, hodně štěstí se známýma a vyrazili jsme. Po 150m běžím 6m od vchodu do domu, kde bydlím, chce se mi hodit kličku, lehnout do peřin a dělat, že se mi to jen zdálo, ale dav mě nemilosrdně bere sebou a už slyšíme zvonce U větrníku a před námi se rýsuje temná silueta Javorového, jednoho z osmi vrcholů beskydské sedmičky. Svítící had stejně postižených zoufalců je jen o něco kratší než čekání na Gogota a člověku je až líto jak spousta těch naivů dopadne. Jdeme na pohodu, není kam spěchat, podobné taškařice se nerozhodují v první půlce. Na sjezdovce se poztrácíme se všema známýma, ještě slyším Olu, jak Matesovi říká, že to tempo na gumě asi nebude akceptovat a jsme někde pryč. Atmosféra je fantastická, přišly mraky lidí, povzbuzují a člověk se chvílí cítí jako opravdový borec. Horská služba do nás sází kvalitní rock, udělám si selfíčko s Džanou a mizíme na Velký Javoš. Trochu se to už roztáhlo a dorážíme tam jako 218 mezi všemi, kteří běží dospěláckou variantu. Scupitáme do Řeky, běžíme celkem svižně, a řadíme se do strašidelného hada na Příslop. Nedá se vůbec předbíhat a tak musíme akceptovat tempo toho, kdo je již na vrchu a v podstatě ovlivňuje všechny ostatní. Nakonec to nebylo špatné, šlo se daleko lépe než na Perunovi, nohy v pohodě a k tomu hvězdné nebe nad námi. Děcka běží rovnou dolů na Morávku, my se musíme ještě dostat na Ropici a zpět. Jsme tam 190, evidentně jedeme bomby ☺ Cestou potkáváme prvně 13 s Helčou, nejsou nijak moc před námi, cestou dolů Matesa s Olou, nejsou nijak moc za námi, hezky šlapeme všichni. Připojujeme se konečně k hobíkům a vyrážíme vstříc první občerstvovačce. Bolí mě břicho, přemýšlím, jestli to je dozvuk celého týdne nebo hlad, cpu do sebe kde co, a vyrážíme na Travný. Z minula si pamatuji, že to je v long kategorii opravdu táhlá svině, Jacek tam měl brutální krizi a já jsem si na něm podvrtnul kotník. Břicho nepřestává bolet, začíná se mi točit v hlavě a vůbec je to všechno špatně. Sviňorky ještě vyjdu tak, že nikoho moc nebrzdím, pak se to zlomí a jsem v prdeli. Spánkový deficit, bolesti, nemoc, někde v koutku hlavy hlas, který pořád dokola opakuje, ať se na to vyseru. Jana na tom není taky úplně ideálně, působíme jak dva komici, kteří se omylem ocitli ve špatném dramatu a netuší, co tam dělají a jak se chovat. Předbíhají nás davy, před vrcholem Ola s Matesem, jsme 230. Jana si lehne a chce usnout, navrhuje, že zavolá Mirkovi, ať pro nás do Krásné přijede. Je ještě brzy, nechci, aby ho budila, rozhodneme se dole. Seběh je hnusný, motám se, ale nějak to doklepeme na občerstvovačku, nedávám nic, pomyšlení na jídlo mi zvedá žaludek až těsně pod mozek. Ten jede jen jedno, vzdej to sráči. Je pořád brzy, později se Jana svěřuje, že čekala jen na to, kdy řeknu konec, ale mě se pořád nechce volat Mirka, je nekřesťansky brzy. Děláme kompromis, vyplazím se na Lysou, pak se skutálím dolů a tam to když tak zapíchneme. Kdyby mi vykvetl jebák za každého, kdo nás předběhl, tak se s přehledem dostanu na první stranu skript pro dermatology. Nejhorší bylo, že se Jana zmátořila, vyšlapovala si jak v neděli v lázních a já ji nemohl uviset. Cesta nahoru zabrala tragické dvě hodiny a její konec se trefil přesně do východu slunce. Krásné 251 místo, mistři! Ale jak zpívá Dobeš, když je nejhůře, je třeba vytáhnou zapomenutý trumf. Rozhodnu se do sebe natlačit ty dva rohlíky s poličanem a dostanu k tomu láhev kofoly. Posedíme si půlhodinku a od té doby nás už až do cíle nikdo nepředběhl. Nechápu, co se stalo, ale dolů do Ostravice běžíme na jeden zátah a bereme každého, kdo nám stojí v cestě. Dostavuje se euforie z běhu, jsme plní sil a, i když to ani jeden z nás neřekne nahlas, je jasné, že se nikomu volat nebude. Dole jsem 239, kupujeme párek s hořčicí, mažeme nohy, vuvuzela suport nám říká, že Ola s Matesem jsou kousek před námi a tak jdeme na stíhací jízdu na Smrk. Je to dlouhé a prudké, jsou tam ty čertovské Liborovy schody, ale to nejsou překážky, aspoň ne pro nás. Nabíráme jako korálky spoustu hobíků a ukazujeme jim, že tyhle závody se rozhodují až v druhé půlce, v nohách máme 50km, před námi o něco víc jak maratón, ale sil je nad, však vy víte nad co 😉 Domluva je jasná, žádná zdržovačka, na Smrku jsme 220 a valíme bomby, celý ten nepříjemně táhlý seběh běžíme v kuse a jsme vlastně jediní, koho kdo to tam běžel, jasně, ti nejlepší nám už nenávratně utekli, ale i tak to pořádně masíruje ego. V Čeladné jsme 194, dobíháme Olu s Matesem a pořádně se občerstvujeme, měníme oblečení, které nám dovezl Mirek, já dávám na toitoice definitivně sbohem nemoci a jdeme stíhat. Trase na Čertův mlýn je letos jiná a objektivně musím říct, že o dost těžší než bývala. Mě docela vyhovuje, je to prudce rovně do kopce, to mám rád, ne nějaké blbé traverzy jak pod vrcholem Smrku. Jdeme nahoru asi dvě hodiny, je mi jasné, že sen o tom, dát to pod dvacet hodin je pryč, ale nevzdáváme to. Cestou na Pustevny definitivně předbíháme Olu s Matesem, už jsou taky pěkně prošití, dáváme polívku, kofolu a chleby se škvarkovou pomazánkou a míříme dolů do Ráztoky. Jsme 181. Cesta už je trochu o vůli, já jsem pořád v euforii, 75km za námi a pohoda, jak výlet ke Kohutovi. Janča je už trochu prošitá, ale pořád se drží jak robot, nahoru šlape bez řečí, dolů běží, nechápu a smekám. Jsme na Radhošti, mažeme nohy, dáváme keksík a běžíme na Pindulu. Seběh je bohužel hnusný, čti technický, jako skoro všechny v druhé půlce a to nám moc nejde, ale pořád se snažíme. Poslední občerstvovačka a už jen jeden kopec a jeden seběh. Jana už jede trochu na vůli, já patrně na nějakých drogách, jsem ve stavu, že bych ten kopec i vyběhl. Neztrácím ale soudnost a tím pádem i parťačku a jdeme už jen na pohodu, nahoře jsme 178 a už si jen vychutnat seběh do Frenu. Jana si ho vychutnala do dna, už dokonce odmítala zrychlovat, abychom předběhli více dvojiček před námi. Šla na krev a odměnou byla poslední ulice před cílem, s davy lidí, kteří neskutečně fandili, vuvuzela tím, Palo s Helčou, Mirek s foťákem a konečně i slavobrána a slavné schody na K2. Nechápu nic, z totálního zmaru do totální euforie, neskutečné. Nějaké oficiality, medaile, náramek, focení a pak pivka! Kecáme s NVPPáky, co, kdo, jak, všichni jsme vysmátí. Doma se dozvídám, že náš čas, 20:40:46, stačil celkově na 154 místo, 13. v kategorii, parádní druhá půlka! Za chvíli přibíhá Ola s Matesem, je vidět, že jsou pořádně posekaní, ale oči jim září jak reflektory Lopraisovy tatrovky. Všichni jsme šťastně v cíli, další piva a historky. A někde vzadu v hlavě červíček, jak to bude s tím slibem, že letos opravdu, ale opravdu, naposledy.
