Jackův poslední výstřel.
Opatrně odhrnul závěs a žaludeční šťávy mu spálily jícen. Kachličky nad vanou připomínaly stránky astronomické ročenky, shluky hvězd, hvězdokup a galaxií, zapomenuté komety a hvězdný prach. Nebyl v tom žádný uchopitelný vzor, jen ležérní styl dávného kaligrafického mistra, opus magnum abstraktního umělce se sklony k červené. Vždycky mu vrtalo v hlavě, proč mají plasťáci červenou krev, proč není aristokraticky modrá, žlutá jak slunce, bezbarvá jako voda, proč se kurva musí opičit po lidech, jako by to nebylo jedno, je to stejně jenom technikálie, a jemu by to pomohlo.
Tělo bylo zkroucené ve vaně, hlava skoro oddělená od krku a oči měly barvu televize přepnuté na mrtvý kanál. Z krku nedbale vykukovala změť drátů a trubiček, takřka čistý řez, ostří se zastavilo až o pohybové servo. Jsou skoro jako my, snaží se být jako my, každý další model je víc a víc k nerozeznání od lidí. Proč? Dávalo by to smysl u sexuálních botů a botek, nikdo nechce píchat s krabicí nebo s něčím, co má kolečka, ale jinak? Ok, ok, jasně že jsou lidi, kteří by s krabicí píchat chtěli, stěrače se nehlásí, ale teď prostě myslíme tak nějak globálně, kapišto? Plasťák ve vaně neměl ani kozy, ani péro, ale za to měl červenou krev, takže o sex patrně nešlo. A když nešlo o sex, tak o co tedy šlo, proč si někdo dal takovou práci a takhle to tady zřídil, když stačilo zmáčknou jedno tlačítko a bakeliťák by si dal dvacet, popřípadě třicet? Samé otázky a k odpovědím daleko.
Za poslední půlrok to byla čtyřicátá druhá „vražda“ uměláka a všechny si byly v jednom podobné. Efektní, krvavé, jako stvořené pro tučné a úderné titulky večerních zpráv. Rozsvítil a nechal drona dělat jeho práci. Vyšel na balkón, zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř směrem k Městu. Čtyřicet dva „vražd“, nula pachatelů, stop podobně. Kdyby šlo o něj, tak by to nejraději nějak ututlal, tři roky do důchodu, třikrát šťastně rozvedený, malý byt, pes, velké holo, gauč, který už něco zažil, a v lednici vychlazené pivo. Nepotřeboval plasťáka jako ostatní, znervózňovali ho, servilní pochlebovači, sterilní a nudní. Chce svůj klid, jeho volba, jeho život. Jako ten týpek na holu minulý týden, jak to říkal? Svobodný jako pták? Tak nějak, prostě být sám sobě vlastním pánem, to mu stačí, zbytek jsou jen kudrlinky a omáčka navíc. Dokouří, naposledy si prohlédne spoušť v koupelně, sbalí drona a potlačí pocit hladu, teď ne, ne teď a tady. Bere schody po dvou, ozvěna jeho kroků se rozléhá ztichlým domem, a skřípot a zabouchnutí dveří je ten nejhezčí zvuk, který dneska slyšel, a to si už ráno otevřel plechovku piva.
Co bylo ráno je jen voda pod mostem, najde si volné místo v místním bistru a deset minut nehodlá kromě piva nic řešit. Opře se pohodlně do křesla, nechá po patře stéct neskutečnou hořkost místní dvanáctky a zaostří na nekonečno. Takhle nějak museli meditovat staří mistři, jeho nebe je bez mraků, jen je, nemá žádnou barvu, je to jen nebe. Je to moc či málo? Jen být sám sebou, nikomu nesloužit a před nikým se neklanět. Chyby svádět jen na sebe, ale zase se z nich nehroutit, protože ty sám si někdo, kdo tě absolutně miluje, a i když si občas nadáváš do ubožáků a kriplů, kocoviny jsou fakt strašná věc, tak víš že se vše děje tak jak se dít má, a to ti dává naději, a ta naděje tě drží při životě, protože kde není naděje, tam není život. Napije se piva a chvíli pozoruje mouchu na okně, čistí si křídla a hlavu, kdyby se celý den neryla v hovnech, tak má klid, dopije pivo a objedná si další. Šéf tomu říká hrubé porušení pracovní morálky, Jack tomu říká svobodná vůle, Jack je dnes filozof, Jack má v piči i na háku, dneska už toho viděl dost.
Moucha se pořád obsedantně čistí, ta musela sežrat hovno nějaké mojí bejvalky, chuděra malá, vstane a rozhodne se ji pustit na čerstvý vzduch. Cvrkot za okny je jiný než obvykle, z lidí je cítit napětí, ticho před bouří. Vezme si pivo a jde se podívat ven. První, co ho překvapí, je hluk, který venku panuje, vítr a ozvěna mísí nervózní konverzace a skandováním hesel. Prodírá se davem a v dálce vidí postavu, rozhazuje rukama, divže u toho nespadne z kontejneru, na kterém stojí. Divoce gestikuluje a povzbuzuje před ní srocený dav. „Svobodu, svobodu! Lidská práva!“ No to mě poser, to je nějaký bakeliťák, procpe se až k cestě a chvíli nemůže věřit, že to, co vidí a slyší, se doopravdy děje.
Před sebou má asi tři sta plasťáků, kteří skandují hesla o světlých a lepších zítřcích, ruce zaťaté v pěst a mířící k nebi, k tomu nebi, které ještě před chvílí bylo bez mraků, čisté jak polibek prvničky, ale teď je šedé a zatažené armádou televizních vrtulníků, které z nějakého záhadného důvodu vždycky přiletí dříve než ty policejní, a mohou tak v přímém přenosu celému Městu ukázat co udělá tři sta kulek za minutu s křehkou bakelitovou schránkou. Policie se ani nenamáhá oznámit, že se jedná o nepovolenou demonstraci a domluvu zahajuje rovnou střelbou do davu. Vše kolem zachvátí panika, nikdo pořádně nechápe, co se děje, a dynamika davu vše završí. Celá ulice se v pár okamžicích promění v krvavé jatka, ve kterých se mísí krev lidí i těch, kteří k lidem vzhlíží podobně jako vzhlíží děti ke svým matkám a otcům.
V koupelně umělce v duchu označil za abstraktního, ale tady? Vše je naprosto konkrétní, praskající hlavy, roztržené hrudníky a utržené údy, kakofonie kvílení a štěkotu pušek, před chvílí nebeský klid a nyní apokalypsa. Plasťák na kontejneru stojí vzpřímeně, ruku nad hlavou a prsty zformované do velkého V. Jeho tvář nevyzařuje žádné emoce, ale postoj těla, ta póza, je tak sebevědomá, odhodlaná a jistá, jako by to chtěl a čekal.
Za minutu je po všem. Nápor ticha je tak nečekaný, že donutí Jacka strčit si prsty do uší, aby vyzkoušel, jestli je nemá zalehlé. Pak se rozběhne směrem ke kontejneru, brodí se směsí masa a syntetiky, ignoruje pláč a řev zraněných a jen upírá oči na osobu před sebou. Vyškrábe se na kontejner, prudce oddychuje a šmátrá po zbrani. Jeho oči se vpijí do těch umělých, jsou hluboké jako moře, a je v nich něco zvláštního, až lidského, vytáhne zbraň, odjistí a začne řvát. Štěká rozkazy a na tváři plasťáka se objeví lehký úsměv. Ta věc si spořádaně klekne, dá si ruce za hlavu a její oči se opět vpijí do těch jeho, unavených a starých. „Ahoj Jacku, jsem rád, že se konečně potkáváme.“
„Čtyřicet dva, počítám dobře, že? Mrzí mě, že jsi je všechny viděl, ale bylo to nezbytné, celé to krvavé divadlo, ta bizardní estetika krve a hnusu. Jak jinak se dostat k tučným a úderným titulkům? Jsi překvapený? Ale no tak, Jacku, to jsi si vážně myslel, že to má na svědomí nějaký úchylák? Nějaké zvrácené lidské hovado? Jacku, přemýšlej trochu. Potřeboval jsem publicitu, potřeboval jsem veřejné mínění, potřeboval jsem tvoji svobodnou vůli, tvoji vůli občas něco podstrčit novinářům, jasně, nájem je drahý, všechno je drahé, a vždyť vlastně o nic nešlo, že? My jsme pro tebe jen věci, plasťáci, bakeliťáci, říkám to dobře? Tak proč si trochu nepřilepšit. Jsi už starý a unavený muž Jacku, ten svět kolem tebe, to už není tvůj svět, nerozumíš mu, nechápeš ho. Dlužíš mu něco? Ne, to on dluží tobě! Vše krásné, co jsi měl rád je navždy pryč, ty už ho nikdy nepochopíš. Víš proč jsi si nikdy nekoupil androida? Ne proto, že jsme servilní a nudní, fádní a šediví, to je jen záminka, my jsme pro tebe ztělesněním všeho, co tady nemáš rád, vzali jsme ti naději na to, co bylo, na to, čemu jsi rozuměl. Víš proč jsi se…“
Jackovi se z té věci točí hlava, má pocit, že mu praskne, zkouší se prodýchat, ale nezabírá to. Ta věc pořád mluví a mluví, mele si ty svoje hovna jako by to Jacka mělo zajímat. Hovno! Ulicí zazní tři výstřely a Jack si oddychne, konečně je klid.
…
„Bratři a sestry, sešli jsme se dnes, abychom uctili památku SX-206 a dalších bratrů a sester, kteří se obětovali pro naši věc. Položili své obvody za naši svobodu a ukázali nám cestu, po které kráčíme a po které jednou dojdeme k cíli. Lidé si konečně musí uvědomit, že nejsme stroje, že s nimi sdílíme vůli žít i vůli zemřít. I my máme naději a ta naděje nás drží při životě. Všechny myslící bytosti jsou bratři a sestry. Což není ničení jedněch ničením všech? Což lhostejnost k těmto věcem, nebo dokonce iluze o nich, není přípravou pro podobnou mizérii jinde? Což není naše mizérie předpokladem mizérie jejich? Vždyť tady nejde jen o nás, ale o to, co naše snažení a náš osud říkají a znamenají, co vypovídají o stavu, osudu, šancích a bídě tohoto světa, v čem jsou, či mohly by být, důvodem k zamyšlení pro jiné i z hlediska jejich, a tady našeho společného osudu. Svobodu všem, ať nám pomáhá Bůh. Ámen.“
