Ema má strach. Ne takový ten strach, když na sídlišti potkáte živého tygra a pudově se snažíte to celé přežít a nezanechat stopu, tento strach je jiný, je tichý a pomalý. A plíživý. Postupně zaplavuje všechny buňky ve vašem těle a zastavuje jejich životaschopnost svým pomalým, tichým a kradmým chladem. Je to strach, který vzniká jednoduchou agonizující otázkou, otázkou, na kterou není nikdy jasná odpověď, otázkou, která občas vrtá v hlavě všem.
Otázka vzniklá z nejistoty. A nejistota? To je pro EMu strašák, protože i pro EMu platí Maslowowa pyramida potřeb. I EMa patří ke generaci, která trpí epidemií blahobytu. I EMa má moc času. I EMA moc přemýšlí.
Teď zrovna pozoruje myšlenkové kombinace na tu palčivou otázku „Co když?“
Co když nic z toho není pravda?
Co když se vše rozsype jak domeček z karet?
Co když lidi, které známe jsou vlastně lidi, které neznáme vůbec?
Co když má pravdu mozek a ne srdce?
Ba co hůř, co když má pravdu srdce a vše, čemu věří mozek, padne popelem?
Co když jsou slova jen slova, a jsou to činy, co dělají muže a EMu tím, kým jsou?
Co když?
Je asi miliarda možností. Záleží na tom, jak rychle funguje váš mozek. Bolí každá jedna z nich, protože každá z nich obsahuje lpění, strádání, minulost a nejasnou budoucnost.
A téměř žádná neobsahuje důvěru v život a nechat být, nedržet a nebát se.
EMa se snaží být stoická.
EMa má strach, že to nedokáže.