Hra o trůny

„Na světě není nic silnějšího než dobrý příběh. Ten nic nezastaví.“

Tyrion Lannister

Tak nám skončila Hra o trůny a konečně se Facebook vyčistí od těch, kteří dávali s patřičným pohrdáním najevo, že oni to opravdu nesledují. Na druhou stranu nás tady budou roky strašit nenávistné příspěvky, jak to autoři nakonec nezvládli a celou sérii svými rozhodnutími v posledních dílech zabili.

Dobrý příběh je něco, co drží naši společnost pohromadě. Potřebujeme ho jako společenství, jako stát, jako civilizace. Za svůj život jsme schopni udržovat sociální interakce zhruba se sto padesáti lidmi. Interakcemi teď nemyslím lajky, smajlíky a vášnivé diskuze o kalorických tabulkách. Myslím tím ty, se kterými se milujeme, ať už v posteli nebo vedle ní, naše děti, rodiče, přátele, celé to nepřehledné klubko, ve kterém budeme brečet až jednou spadne globální počítačová síť a už nevstane.

Co nás nutí skákat při hokeji a manifestovat tím, naše češství? Příběh. Pamatujeme si Nagáno i Gustu Bubníka, Růžičkovu lajničku i božskou šedesát osmičku. Společný příběh definuje naši identitu, dokáže nás přenést i přes to, že se vlastně neznáme a umožní nám společně budovat něco většího než společné ohniště na návsi a domobranu proti těm, kteří bydlí za vedlejším kopcem.

Proč platíme korunou, a ne třeba oblázky? Proč můžu i na Letné zaplatit tím, čím platí koc v Brně? Příběh peněz, měny, bankovek, máme ho společný, věříme mu, jeho společné sdílení nám zjednodušuje život. Přitom bankovky jsou prostě jen papírky, nic víc, nemají skoro žádnou materiální cenu, až příběh z nich dělá něco víc.

Naše společné příběhy nás definují jako společnost. Naše hodnoty nás definují jako osobnosti. Dávají smysl a směr naším životům, poskytují nám naději, že věci budou tak, jak mají být, a my se díky nim nepropadáme do nihilismu a apatie. Naše hodnoty jsou kořeny, ze kterých rosteme, naše příběhy jsou větve, kterými se dotýkáme dalších stromů a tvoříme s nimi les.

Obojí jsme my a nedej Bože, když někdo naše hodnoty nebo příběhy zpochybní. To pak není útok na nějakou imaginární věc, ale to je útok přímo na samou podstatu nás samotných, tnutí do živého. Že je naše máma kurva? I kdyby to byla na sto tisíckrát pravda, tak asi neexistuje nikdo, komu by u takového tvrzení nevzpěnila krev v žilách. Nikdo takhle o naší mámě nebude mluvit, hned tasíme nože, nebo aspoň jazyky či ostrá pera. Nechráníme mámu, chráníme naši vlastní integritu, naše hodnoty, naše příběhy.  Naše emoce.

Scénáristé Hry o trůny si dovolili přijít s vlastním zakončením, které je jiné, než si přáli milióny jejich fanoušků. Ti si vysnili své konce, vložili do nich své emoce, z nich vyrostly hodnoty a příběhy, a pak přišel někdo jiný a ťal do živého. Píší se petice, vyhrožuje se, žádá se přetočení posledních dílů, hroutí se samotná podstata časoprostoru. Přitom vlastně o nic nejde. Je to fiktivní příběh fiktivních lidí ve fiktivním světě, něco jako hipsterská kronika, ale i tak dokáže rozdělit lidi.

Spousta z nás hraje takovou malou hru o trůny a běda těm, kteří ji budou zpochybňovat! Máme společných tolik věcí, že nám má prasknout hlava, kdybychom na to měli pořád myslet, všichni chceme být zdraví, šťastní, vychovat děti a v klidu umřít, tady či jinde, černí, bílí, žlutí, všichni toužíme po tom samém, je to až nuda, jak jsme si podobní. Nuda je smrt, takže se raději zaměříme na to, co nás rozděluje, čím se lišíme. Náboženství, světonázor, Losna s Mažňákem, konec Hry o trůny.

Dracarys.

Příspěvek vytvořen 82

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek