Začíná to být stereotypní, každý den stejný jako ty předchozí, nové věci pro nové zážitky pro staré lidi. Telefon je úžasný vynález, minimálně ten od pana Bella, i když z dnešního pohledu stojí za starou belu, uměl jen telefonovat, a to už je pro nás málo. Alexa, Siri, Cortana, megapixely, palce navíc, každý den se objeví nová čísla, lepší než ty včera, už jen ten vodotrysk chybí.
„Co to je, 845? To je jarní model ne, pomalé, já mám 855, to je fičák!“
„Ty máš jen dvě čočky na selfíčka? Koukej na moje tři, já, když teď pošlu snímek své kosmetičce, tak v momentě omdlí!“
Sisyfovský závod, který nebude mít nikdy vítěze, jen poražené. Toužíme po dokonalosti a vytrácí se nám z života žití samotné, už nestačí fotka samotná, už musí mít dostatečný počet pixelů, pustíme na ní HDR, ať je pořádně dramatická. Fotka musí být dokonalá, stejně jako naše zážitky, stejně jako náš život. Pršelo Vám na dovolené? Pak to stálo za hovno! Trmácíte se přes půl světa někam, kde prší, to jsme mohli raději zůstat doma mámo a koukat Ordinaci, co já teď s tím novým foťákem, nebe šedivý a kaluže hluboký!
Fetiš nového, fetiš formy, fetiš dokonalého, fetiš sterilního. Kdysi jsem měla rybičku, nůž na houby. No nůž, takový nožík to byl, měl dřevěnou střenku, na které byly různé vrypy a vlysy, na jednom místě se kousek dřeva odlomil a časem, a používáním, se pěkně ohladil. Při courání v lese jsem ji nenosila v košíku, ale pořád v ruce, prsty jsem hledala její nedokonalosti, pomáhaly mi se soustředit, připomínaly mi, kdo jsem, čím jsme si spolu prošly. Ryla jsem s ní srdíčka do borovice, řezala vrbové proutí, uřízla toho největšího „praváka“, kterého jsem kdy našla, pomohla mi udělat indiánský luk, nakrájet ingredience na buřt guláš, propíchnout duši od kola sokyni v lásce. Vím, že existuje spousta jiných, lepších, švýcarských, nerez „rybiček“ bez vady a kazu, měla jsem je v ruce. Dvanácti centimetrové ostří, dokonale vyvážené, střenka vykládaná exotickými materiály, které se na slunci leskly tak, jako moje oči, když se chci milovat, které krájely nejen ocelové trubky a bukové dřevo, ale i život, který nežijeme, ale jenom krájíme. Nepamatuji si už na to, jaký to byl pocit je držet v ruce. Hřály? Byly studené? Nevím. Na kůži pořád cítím jen nerovnosti staré dřevěné střenky, pamatuji si každý její vryp, vlys. Vše dokonalé v sobě má nějakou trhlinu, tu trhlinu, kterou se dovnitř dostává slunce, jas, které osvětluje naše životy, bez ní jsme jen slepé oči zavřené ve tmě pod kopulí.
Začala jsem zase trochu běhat, takové klopýtání to je, a moji spoluklopýtači často řeší nové modely hodinek, které jim říkají, jak moc je ten běh vlastně baví. Mají na ruce půl roku staré, ale ty už jsou staré, běh s nimi už není to, co býval, není špatný, to ne, ale je takový všední. To s těmi novými, to bude panečku jiné, ty vydrží déle než vydrží oni, a o výdrž by nám, to ví každý Uzel, mělo jít především, že? Kdysi jsem běhala s hodinkami i já, ale to nebyl běh, byla to otročina. Tempo, kilometry, tepovka. I radosti tam trochu bylo, ale takové nucené. Včera jsem si vzala staré kecky, tričko a kraťasy. Běhala jsem po lese, a když se mi zachtělo běžet domů, tak jsem prostě běžela domů, tak jednoduché to bylo, les, dech a běh. Nic víc, nic míň. Asi jsem už starý model.
