Po dešti přichází pondělí
a na zastávce oči
schované pod čepicí
a uši neslyšící
slepé a hluché k naději.
Studené ráno po noci,
krabatá čela,
naděje, sny a touhy,
jen na okamžik pouhý,
chvějí se mrazem, bezmocí.
Tělesných schránek hmota,
co šála – smyčka,
další den, další noc,
volání o pomoc,
marně se nutit do života.
Trochu přepnutá struna,
a taky dílo Boží,
maličký uzlík nervů,
kdy jen tu bolest servu,
za mraky sedí luna.
Od úst všem pára stoupá,
modlitba k nebi,
každičké ráno v pět,
co světem bude svět,
kdo jen nám shodí pouta?
Rychle se valí mraky,
černé a černé,
utíkej někam pryč,
než zazní drába bič,
nečekej na zázraky.
