Pihovatá seděla sama. Kolem jejího stolu se mačkal houf lidí, štěbetali jeden přes druhého a ona zamyšleně odklepávala popel cigarety na příliš dlouhé rukávy jejich špatně vypraných košil umolousaných celodenní prací a prachem cest. Byli jen těžký vzduch, možná kdyby silněji vyfoukla, tak je jako dým rozežene po klubu, do všech koutů a když by se náhodou otevřely dveře, tak i ven, do spleti uliček a ke hvězdám. Ke hvězdám. To slovo ji na chvilku vytrhlo z letargie, odklepla popel do vína, potáhla a na chvíli rozsvítila konec cigarety. Zase pohasl, stejně tak jako její oči.
Asi nebyla stará, ale přítmí a pravděpodobné zásahy chirurgů nutili k obezřetnosti v soudech. Vlasy ležérně rozcuchané, původně snad sepnuté do copu, lehké vlnky položené na lopatkách. Poměrně ostře řezané rysy, nebude zdejší, místní holky neměly takové štěstí na přirozenou genetickou výbavu a tolik peněz, aby s tím v dospělosti něco provedly. Polovina z nich byla počata na divokých večírcích, které bez přestání tepaly Městem, některé z nich v nedůstojné pozici nad mísou, když se jejich matky snažily vyzvracet příliš velkou dávku a některý z návštěvníků prostě jen uvolnil přetlak. Uvolnit přetlak, to by byl hezký slogan, ale to by někdo v Propagaci Města musel trochu myslet. Ale proč by to vlastně dělal. Všichni věděli, co je Město zač, nikdy nespí, tepe, fetuje, souloží, vzdychá, zvrací, křičí bolestí, nadějí i beznadějí. Nepotřebovalo žádnou propagaci, jeho pověst byla ta nejlepší reklama pro všechny chtivé vzrušení a rozkoše, pro naivní děti i ztracené existence.
Má čas, ví to, noc je ještě mladá. Tohle přirovnání tady ve Městě kulhalo na obě nohy, ale to tady má každý, včetně Pihovaté, u prdele. Všichni samozřejmě ví, že Město nikdy nespí a noc je pořád mladá, mění se jenom trubci a samičky, ale Město, Město je tady pořád, temný pulsující střed vesmíru, nehybný bod, po kterém toužili po staletí plejády filozofů, aby pak mohli pohnout světem. Leda tak hovno, pevný bod by je přestal zajímat přesně v ten okamžik, co by se za nimi zavřely brány tunelů vedoucích do centra a první kapky Nektaru se začaly prohánět těmi jejich univerzitními mozečky. Ve městě je filozof každý a nikdo, je to jen otázka množství drog, které kolují jejich tělem. Oficiálně tomu říkají Nektar, ale proč nebýt aspoň jednou upřímný, nic to nestojí a nikdo nás stejně neslyší.
Je úplně jedno, jestli je to směs bylinek někde z jihovýchodních plání, nebo čistá chemie z laboratoří Asociace, jednoho to nakopne jako kůň a ten někdo potom nehledí na to, kam a jak se kredity kutálí. A ty se kutálí rychle a proudem, až je na konci jedna velká, divoká řeka, zahlcující bankovní servery Města. A Město bobtná a kyne, vzdychá a souloží, křičí a naříká, baví se a nespí, nikdy nespí.
A pak se z ničeho nic objeví Led, pomyslí se Pihovatá, a základy se zachvějí, ulice nic nepozná, ta tepe pořád, ale vrchní patra jsou na anomálie citlivější, ví, že každá drobná odchylka od normálu může narušit divokou řeku, a narušení divoké řeky zákonitě vede k otázkám. K otázkám a k sekání hlav, ne nutně v tomto pořadí.
Led je poměrně zvláštní věcička, vynořila se jako zhmotnělá fantazie nějakého ezo pošuka hlásajícího singularitu všech myslí, poprvé asi někde na okraji, někteří tvrdí, že přišla ze staré Číny, ale Pihovatá tomu moc nevěřila. Číňané se pořád mohli posrat z jejich posedlosti stádností a uniformitou a určitě nepotřebovali mezi lidi vypustit něco, co by z některých z nich čas od času udělalo zvířata. Hladová, běsnící, toužící po krvi, tvrdá, odhodlaná, nemyslící zvířata. Ale třeba se jenom přepočítali, pomyslela si a poprvé za večer použila něco jako mimiku.
Kurva kdo? A kurva proč? Pořád stejné otázky. Vytáhne další cigaretu, nechá si připálit a automaticky vyfoukne kouř. Kurva kdo? A kurva proč? Není jediná, která si stále stejné věty opakuje dokola a láme si s nimi hlavu, takových myslitelů jako ona je skoro stejně jako těch, kteří si sice taky lámou hlavu, ale ještě k tomu lámou ruce a nohy, barbaři. A vůbec, zvuk praskajících kostí vůbec není sexy, ani trochu. Pihovatá uznává jen Tyronium, extrémně tvrdý kov pocházející z laboratoří bývalého Izraele. A taky extrémně vzácný a drahý, dodá si v duchu, jeden z důvodů, proč je tady.
Každopádně začíná být kolem Ledu docela těsno. Poslední zveřejněná výše odměny, která by ji umožnila zaplatit veškeré dluhy, a jako bonus by ji vykouzlila úsměv na tváři, láká čím dál tím více lidí, kteří jsou patrně v ještě větších sračkách než ona. Ale to vyřeší budoucí Pihovatá, všechno má svůj daný čas.
Nektar a hudba začínají pomalu gradovat a na podlaze začíná být více oblečení než na tělech přítomných samiček. Neřeší to, není důvod. Sedí a čeká, socha zahalena do dýmu a trpělivosti, když ne teď, tak příště, když ne příště tak, z balastu myšlenek ji vytrhne tichý a kovový hlas hlas androida: „Mohu nabídnout LED?“
