Mladý novic, který byl právě přijat do kláštera, řekl zenovému mistru: „Jsem v klášteře. Ukážete mi prosím cestu k osvícení?“ Mistr se zeptal: „Snídal jsi už?“ Novic odpověděl: „Ano, už jsem se nasnídal.“ Mistr řekl: „Tak běž a umyj si misku.“
Pouštět se do interpretace zenových koánů asi není ten nejlepší nápad, přinejlepším budu patrně za vola, resp. „volyni“, ale já si občas nemůžu pomoci. „Hledači“, lidé, kterým něco chybí, ale nikdo jim to neřekl. Nejčastěji se vyskytují na sociálních sítích, kde dávají okázale najevo jak jsou v pohodě, jak se zrovna našli, popř. jak se za chvíli najdou, protože tentokrát je to už určitě ono. Meditace, otužování, „zen“, hory, adrenalin, cvičení, běh, ať už Vás napadne cokoli, tak si buďte jistí, že už tam je nějaký guru a jeho ovečky.
Vše je třeba samozřejmě dobře zdokumentovat, vyfotit, doplnit citátem skutečných nebo vymyšlených lidí, přidat fotku šťastných zítřků a zveřejnit. Ideálně třikrát denně, aby nikdo nepřehlédl, že my teda šťastní jsme. A pak tady máme jeden zákaz. „Negativní“ myšlenky, pocity, slova, to vše je na indexu. Pokud to není růžové, nesvítí to a není to zdrobnělinka, tak by to mohlo narušit integritu oveček, a to si žádný guru na triko nevezme.
On totiž na triku nosí Velkou myšlenku. Většinou sice není tak úplně jeho, ale to nevadí, stačí tomu dát zajímavé jméno, příběh a prodávat se to bude samo. Ideální je vzít něco samozřejmého a mysticky to pojmenovat, protože proč dělat něco jednoduše, přirozeně, když to můžu zaobalit a výhodně prodat.
Smutný guru, žádný guru, proto ten život nežije, ale jen krájí, vybírá jen ty nejlepší kousky. Ty horší schovává, nebo rovnou zahazuje. A ovečky? Ty to spořádaně baští, lajkují, komentují, a rozplývají se v auře něčeho výjimečného. A nežijí, nemyjí si misky.
Tak se soustředí na to, aby byli pozitivní, aby byli stejní jako guru, až zapomenou, že součástí života je i smutek, strádání, slzy, nejde stavět žebřík jen z růžových příček. Honbou za pozitivním, za štěstím, zapomínají, že život se žije v přítomnosti.
Chceme pořád snídat, ale už si nechceme mýt misky, nesoustředíme se na to podstatné, na to, co máme pod nosem, ale koukáme někam na obzor, protože za ním vychází slunce. A když už ty misky myjeme, tak se za to stydíme, co by si o nás pomysleli druzí. A pak se začneme divit, že se štěstí nedostaví, i když děláme vše, co dělá guru. Tak začneme pochybovat a jako na zavolanou se objeví jiný guru, jiný cíl, a my zase slepě naskočíme do rozjetého vlaku, aniž bychom věděli, kam nás veze.
A historie se opakuje. Sociální sítě zaplavíme desítkami příspěvků a fotek, jak už je to konečně ono, teď se už ale opravdu nepleteme, snídáme, snídáme, odkládáme nemyté misky na poličku nad dřezem a probereme se teprve tehdy, až nám spadnou na hlavu a rozbijí se na zemi.
Snídaně je vždy minulost, už je snězená, prosba o osvícení je budoucnost, cíl, fata morgana. Mytí misky je rovnovážná hladina zrcadlící přítomnost, nezávislý okamžik odetnutý od minulého i od budoucího, a na to bychom se měli soustředit. Možná pak skončí naše věčné hledání něčeho, co už každý z nás má dávno v sobě.
