Pihovatá – 5. část

Když se poprvé připojila k Netu, bylo to jako rána palicí, jako šleha Nektaru, někteří lidé tvrdili, že měli setkání s Bohem, jiní, že viděli Ďábla. Jako by se vám najednou rozsvítilo v hlavě, ale ne nějakou obyčejnou plasmatickou žárovičkou, ten pocit světla a prostoru byl tak intenzivní, že jste měli pocit, že vám v hlavě vybuchla tritoniová nálož. Jen s tím rozdílem, že vaši lebku nemuselo skládat dohromady komando felčarů. Jasně, občas to někdo neustál a vylosoval si teplé místo v nějakém dobře zašitém ústavu, ale to byly výjimky, které nestály ani za to, aby je dali do poznámek na poslední stranu smlouvy.

Jako každá cesta lidstva směřující do pekla, i Net je dlážděn dobrými úmysly. V pravěku tomu říkali „Internet věcí“, a ještě předtím to byl prostě jenom „Internet“. Vzali pár drátů, roztahali je po celé zeměkouli a připojili k nim servery a počítače. Sdílení informací, věda a tak. Možná první dva měsíce, pak se toho chytl zábavní průmysl, porno, nákupy věcí a štěstí, a pomalu se začalo háčkovat. Jenže chodit po světě křížem krážem a tahat za sebou dráty, to je krajně nepraktické, chtělo to trochu víc nakopnout. První pokusy o přenos vzduchem a najednou se mohly ovečky plazit i na nejvyšší vrcholky světa a být pořád onlajn, to se muselo líbit, ve čtvrtém výškovém táboře bývá většinou v noci dost nuda, takže proč si to trochu nezpříjemnit, že?

No a pak nějakého koumáka napadlo, že k dosažení nirvány lidstvu chybí už jen to, aby pořád vědělo, jestli má v lednici dost piva. Většina lidí totiž celou svojí existenci řeší jen složité metafyzické otázky bytí, jsoucna a jáství, a na nějaké to pivko v lednici jim nezbývá kapacita, to dá rozum, a není nic horšího, než když po těžkém dnu plném filozofických disputací konečně dorazíte domů a tam zjistíte, že tady kurva zase není žádné pivo! Někdy v té době začaly lednice mluvit. Prvně s lidmi, ale rychle jim došlo, že jednoduší bude, když budou mluvit přímo s obchodem. Dochází pivo? Pohoda, objednám nové, dronem je tady coby dup, a protože je pátek a dvojnožci se zase vylejí jak hovada, tak raději vezmu o dva kartóny navíc, pivko se nezkazí.

U lednic se to samozřejmě nezastavilo, přidaly se chytré semafory, samořiditelná auta, elektronické knihy, žárovky, všemožná čidla, zboží v obchodech, prostě všechno. Vše bylo onlajn, vše poskytovalo data. První se toho samozřejmě chopili šikmáči, ti jsou prostě od přírody posedlí kontrolou, takže jim za chvíli ani nepřišlo, že sedí na hajzlu, spokojeně koukají na porno a když po sobě spláchnou, tak spolu s obsahem střev, močového měchýře a varlat do světa odchází i informace o tom, že mají rakovinu konečníku, jsou dehydrovaní a, možná dobře pro lidstvo, neplodní, takže jim za dva dny přijde pozvánka na kliniku, v lednici se objeví více pitné vody a z týdenního nákupu zmizí kondomy. Blbý je, když si hajzl tyhle informace nenechá jenom pro sebe a pošle je i na ústředí. Nemyslím čističku, tam to jde samozřejmě taky, podle složení vstupu se míchá chemie tak, aby byl výstup jak kdysi potůček v Alpách. Myslím TO ústředí, kdysi vládu a stát, dnes Asociaci a jim podobné.

Vše má svůj lokalizační čip, vše je pod dohledem kamer, zašukat si někde v křoví je stejné, jako to dělat přímo před kamerou doma a vysílat živě do světa. Samozřejmě, že to je pro blaho všech, sníží se tím kriminalita, zvýší se bezpečnost, budeme zdravější, šťastnější, jako ti mravenečci s červenými šátky pokrytými černými puntíky. Á propos, černé puntíky, ty se, stejně tak, jako každá jiná pořádná móda, dočkaly svého velkého návratu. Nelíbí se ti kamery? V pořádku, černý puntík. Sere tě, že si myslíme, že si máš myslet něco jiného? Klidně si mysli, co chceš, černý puntík. Málo utrácíš, brzdíš ekonomiku, černý puntík. Nejsi pořád onlajn a MY nevíme, co všechno nevíme, černý puntík. Jeden, druhý, třetí, dvacátý. „Ne, nezlobte se, opravdu vám nemůžeme prodat lístek na vlak, přejeme pěkný den. Další prosím!“, „Je nám líto, ale na tuto práci nemáte kvalifikaci.“, „Koncert je vyprodaný, nezlobte se.“

Pokrok je jako mor, šíří se všemi směry a dost dobře nejde zastavit, se správným marketingem i vlastní smrt dostane růžový odstín. Jak říká staré přísloví, co se stane v Číně, nezůstane v Číně. Puntíky se postupně rozšířili jako dřevomorka starým domem, nenápadně, ale o to důkladněji a všudypřítomnému špiclování, pardón, klasifikaci, se nevyhnul nikdo. Ale jak už to tak s lidmi bývá, mají pořád málo. Výš, dál, rychleji, co když nás těsně za zatáčkou čeká něco daleko lepšího? Když mohou být připojené lednice, proč ne my? Jsou snad lednice něco víc? Nejsou! První experimenty s věcičkami nedopadly úplně podle představ, říkalo se tomu Pavlovův syndrom, z těch prvních nebožáků zůstala akorát hromada slintajícího masa. Ale maso pro Číňany nebyl žádný problém, stačilo šáhnout do některého ze sběrných táborů a vytáhnout si dalšího Ujgura nebo podobného přepuntíkovaného odpadlíka od víry, zdroje jsou, jak rádi říkali. Každý další slinták přinášel nové a nové poznatky, omezit přenosovou rychlost, přidat pseudorealitní filtry, modifikovat mozkový trámec, trochu popostrčit Klidovou síť mozku, postupně to do sebe začalo zapadat jako kostičky Hypomajnkraftu.

Už se neví, jestli se první rozhovor odehrál na lince člověk – lednice, nebo se pacient nula rovnou připojil na nějaký výživný pornoserver, minulost je prostě minulost, každopádně první použitelná věcička byla na světě a s ní vznikl Net. Sdílené datové vědomí všeho a všech, digitální Gaia, nekončící bitová abstrakce našich já, nikdy nekončící jízda mořem dat, digitálních tunelů, vysokorychlostních dálnic i temných zapadlých uliček tmavých klobouků, cokoli jste chtěli, prostě Net.

 Aby nebe dávalo smysl, musí existovat peklo. Světlá strana síly je světlá jenom proto, že existuje její temný protějšek. Jing, Jang a Jung, jak prosté. První kovbojové byli odpadlíci z bezpečnostních agentur, fascinace Netem byla natolik silná, že nedokázali snášet uměle zanesená omezení, snažili se je prolomit a byli v tom úspěšní. Nemůže být řád, aniž by existoval chaos, vše má nějakou prasklinu, kterou dovnitř proniká světlo, každý systém. Net měl kovboje. V tichém pokoji ležela na posteli Pihovatá, největší kovboj od dob Starého Majka, a pořád spala svůj hluboký spánek. Odpojená od Netu, odpojená od života, BSOD. Škvírou pod dveřmi se do pokoje protlačí nepatrný závan vzduchu, těžko postřehnutelný bez fungujících čidel. Průvan, někde se otevřely dveře, a to znamená jediné, dorazila delegace z Asociace.

Příspěvek vytvořen 121

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek