Zvláštní smutek vítězů

Olympijské hry v nějaké zapomenuté vesnici vedle Tokia, finále libovolné disciplíny her. V nejbližších vteřinách, minutách nebo hodinách se zúročí čtyřletá, nebo celoživotní, příprava a odříkání, splní se některé sny a jiné se rozsypou jako domeček z karet. Za chvíli bude po všem a účastníci se rozdělí na vítěze a poražené, seřadí se podle časů, bodů nebo nějakého jiného kritéria a je hotovo.

Lidská přirozenost a logika nám říká, že vítěz má největší radost, dostává největší kapky štěstí a jak se postupně propadáme celkovým pořadím dolů, tak se podobně propadá i hladina serotoninu zúčastněných. Poslední borok by se měl teoreticky svíjet v křečích a chtít umřít.

Pokud je ale někdo v daný okamžik opravdu nešťastný, tak je to ten druhý v pořadí. Zklamal. Zklamal vlast, trenéra, rodinu, přátele, a hlavně, zklamal sám sebe. Jeho sen bylo první místo, porazit všechny, dokázat sobě i světu, že je nejlepší a místo toho tady nevěřícně kouká na tabuli s výsledky a na prvním místě není jeho jméno, ale někdo z Horní Dolní. Tohle asi nepřežije, ta ostuda! Je lepší než všichni obyvatelé Země a… „Až na jednoho“, zaduní mu v hlavě a upadne do deprese. Nucené úsměvy do kamer, pokud si ho zrovna nějaká všimne, většina se věnuje prvnímu, a hurá do sprchy a pryč, někam daleko.

Pokud by měl být někdo v daný okamžik opravdu šťastný, tak je to vítěz. Vyhrál, porazil všechny, došel do cíle, splnil se mu sen. Možná to platí v pár okamžicích těsně po skončení závodu, ale z dlouhodobého hlediska to tak nebývá. Vítězstvím paradoxně přicházíme o to, co nás hnalo dopředu, ztrácíme cíl a motivaci. Čtyři roky podřizujeme vše jedinému, vyhrát olympiádu, a pak je najednou prázdno. Za námi na zemi leží pomyslná cílová páska, přetržená a špinavá, a my jsme najednou sami, bez touhy i cesty. A navíc někde vzadu začne vykukovat myšlenka, že to příště nemusí dopadnou stejně, že se najde někdo, kdo nás porazí. A z vítězství na olympiádě se postupně stává vítězství Pyrrhovo.

Zkuste si někdy takový malý experiment a sledujte po skončení závodu třetího v pořadí. Úsměv od ucha k uchu a pohled někoho, kdo právě nafasoval koňskou dávku štěstí. Nebo dvě. Zvláštní, že? Není nejlepší, není ani druhý nejlepší, ale raduje se, jako by byl.

V psychologii existuje termín „Counterfactual thinking“, volně přeloženo „co by bylo, kdyby…“. Porovnáváme skutečně dosažené výsledky s tím, čeho jsme, v naších očích, mohli dosáhnout. Druhý v pořadí bude mít před očima první místo, zatímco třetí v pořadí čtvrté. Kdo je potom na tom skutečně lépe?

Představte si, že v práci dostanete nečekaně přidáno, třeba deset procent. Paráda, ne? V hlavě vám už určitě šrotuje, kolik palců přidáte ke stávající televizi, nebo že plechovému mazlíkovi koupíte nová kola. A pak najednou zjistíte, že váš kolega dostal přidáno patnáct procent, hajzl. Radost je ta tam, kašlete na kola a zaplaví vás pocit křivdy. Vy jste přece taky teoreticky mohli dostat patnáct, no, kde to jsme?! A teď to zkusíme jinak, představte si, že máte slíbené zvýšení platu o pět procent. A přijde za vámi šéf a řekne vám, že kolega dostane navrch patnáct a vy deset procent. Zalije vás pocit štěstí, dostali jste víc, než jste čekali a co je hlavní, můžete mazlíkovi koupit i nové potahy!

Že to takto skutečně funguje potvrzuje poněkud morbidní výzkum. Stříbrní olympijští medailisté umírají v mladším věku než zlatí nebo bronzoví. Nedokáží se přenést přes zklamání, že byli „až“ druzí, a to se projevuje negativně na jejich zdraví.

Většina z nás se nikdy nestane olympijským vítězem, ale i my zažíváme každý den své malé „výhry“ a „prohry“. Někde hluboko v nás je zakořeněný způsob hodnocení „vítěz bere vše“, setkáváme se s ním ve škole, v práci a kolikrát i doma, když si rodiče do svých dětí promítají své nenaplněné touhy a sny. Život se ale neskládá z výher a proher, věci se prostě dějí a dějí se tak, jak se dít mají. Naučme se to zvládat s lehkostí a pokud možno s úsměvem. Přestaňme uvažovat nad tím, co by bylo, kdyby, a začněme si užívat toho, co máme, teď a tady, neupínejme se zbytečně k nějakému cíli, zkusme jen obyčejně jít po cestě plné nástrah a pádů a jenom si ji užívat. A když už se k nějakému cíli upneme, tak si pamatujme, že není nutné být první. Zvláštní smutek vítězů za to kolikrát nestojí.

Příspěvek vytvořen 82

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek