Je kýč, když do srdce vnikne rýč,
a jak se doba mihne
a ta jizva splihne
to srdce zase zjihne?
A dva pohledy se střetnou,
prsty do sebe se vetknou,
a za chvíli letmou
ústa vše si řeknou.
Je kýč, když to, co bylo pryč,
objeví se zase,
v odpoledním čase,
a srdce tvé se pase?
A kroky zní nocí temnou,
pohlazení rukou jemnou,
nevyřčenou otázku zřejmou,
sdílí oči pod lucernou.
Je kýč, když vedle uší bič,
třeskne silně,
neomylně,
rychlejší jen ruce vilné?
V podvečeru, pod jabloní,
krásný je to kýč,
až to všechno bude pryč,
tam ať zakope mě rýč.
