Když nám ego řekne, ať jsme zlí

Když mi bylo 17, dostala jsem své první kopačky. Ne, fotbal jsem nikdy nehrála. Bolavé kopačky. Nejdříve jsem si myslela, že umřu. Tak moc to fyzicky, psychicky a všelijak jinak bolelo. Ale pak jsem vynaložila své veškeré úsilí na to, abych vypadala, že jsem ten největší borec na světě, abych všem ukázala, o co všechno přišel muž, který si dovolil strčit mé srdce do mlýnku na maso.

Co mě ale štvalo ze všeho nejvíc bylo to, že ten panchart byl jednoduše v pohodě, samé vtipy, úsměvy, jazz a dlouhej kouř, hajzl. Od té doby už uplynulo hodně času, během kterého jsem dostávala další a další kopačky, které jsem však už přežila podstatně lépe, ale hlavně jsem já sama strčila do mlýnku na maso nespočet mužských srdcí. No nespočet asi ne, ale zní to daleko lépe než spočet.

Každopádně jedna věc byla vždy stejná. Jakmile dáváte kopačky vy, jdete dál a tomu chudákovi přejete štěstí, vesmír a vůbec, hlavně, aby se z toho rychle vyhrabal a zůstal vaším kámošem. No a vy jste nad věcí a v pohodě a nesete si jen menší pocit viny. Když ale dostanete kopačky vy, to stejné udělat neumíte nebo nemůžete. Nemůžete přát štěstí, vesmír a všeobjímající duhu někomu, kdo vás, podle vás, zradil, to nejde. Prohráli jste, vaše ego dostalo na frak, nejste bohyně ani bůh, bez kterého nelze žít. Ba naopak, někomu je podstatně lépe bez vás. Vy totiž lpíte.

Stejně zapeklité je to s jinými formami odmítnutí. Nevěra? Ať chcípne, lepší prsa jako mám já už neuvidí. Byl o víkendu s kamarády na kole a vrátil se spokojený, zatímco já jsem blbě spala? Ať ho sekne v zádech, měl jít radši se mnou do welnessu. Že vy to takhle nemáte, protože jste altruisté a máte permanentní slunce v duši? Ani trochu? Buď jste pokrytci a bojíte si to přiznat, nebo jste osvícení a nemíváte mínusové dny, a to nikdy, anebo fičíte na Xanaxu a ostatní máte někde mezi bedry a koleny. Protože lidé, kteří mají méně energie zákonitě hejtí ty, kteří té energie mají víc. Jsou hezčí, usměvavější a víc v pohodě. Nehejtí je jen tehdy, pokud jsou obalamuceni nějakou fajň chemií. Třeba zamilovaností, nebo bezpodmínečnou láskou.

Pokud vám někdo zlomí srdce a nechá vás být, je to hrůza, ale taky je to život. A vy v tom zůstáváte sami i se svým postojem, za který jste zodpovědní. Takže, buď do sebe můžete začít ládovat zmrzlinu jako v starých dobrých amerických filmech. Ideálně po XXL kýblech, ať se vám to pak lépe shazuje, nebo můžete pořádně vybrečet odmítnutí a hned potom se srovnat, postavit se na nohy a začít znova z živa. Na lpění je nejlepší, že někdy je mnohem méně bolestivé nechat být, než to/ho/ji držet za každou cenu.

Jak na to si povíme zase příště.

Lpění někdy zbytečně bolí
Příspěvek vytvořen 123

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek