Pihovatá – 3. část

Neustále skenuje porty, paměť, sběrnice, prostě celou tu hromadu šrotu a čeká co bude, ale neděje se nic, co by stálo za řeč, plasťákův systém připomíná stolní větrák. Tak ještě jednou, kousek po kousku, je to až moc dokonalé na to, kolik to má let, ta věc snad ještě pamatuje svatbu Apple s Microsoftem. Projede znovu jeho systémové knihovny, kontrolní součty sedí, heše sedí, velikost sedí, všechno sedí. A to nesedí. Nikdo nechodí po světě se systémem čistým jak pusa jeptišky, v každém je zaneseno trochu té špíny, i kdyby se mělo jednat jen o číty na miny. Pošle pár impulzů do jeho motoriky a ta poslušně reaguje, je jako loutka, hlavou ji zableskne myšlenka, že ho pošle na parket, ať si užije blízká setkání s třetím druhem, ale pak ji to do sebe všechno zapadne, chce se rychle odpojit, ale už je pozdě.

Najednou si připadá jako topená v teplém medu, chycená do lepkavé pavučiny, láskyplně sevřena bažinou. Její fajervól se otevřel jak kasička v kostele a cizí nenechavé ruce začaly bloudit jejím systémem. Kurva, já jsem taková kráva! Ok, ještě je to cajk, ještě můžu nadávat. Tak „To“ zkus urazit, vyskočí na ní odněkud myšlenka, ale nezasměje se ani jediný neuron. 

Virtuální mašina, počítač v počítači, simulace v simulaci, stroj ve stroji. Trik starý jak první ochrany proti svobodnému šíření softvéru, řečeno eufemicky, součást každého lepšího hanypotu. Dáte útočníkovi to, co chce vidět a on zase dělá to, co chcete vidět vy. Vlastně takový výměnný obchod, ale nakonec se směje jenom jeden, prostě moderní život v kostce.  Ví, jak to poznat, jsou drobné nuance, které zkušenému kovbojovi z Netu napoví, že se na něj šije nějaké šméčko, špatné časování odezvy, nestandardní chování periferií, podezřelá aktivita kernelu, tisíc a jedna věc, které tě naučí jen dlouhá jízda Netem. Všechno bylo v cajku, v až moc dokonalém cajku, nechá se ukolébat takovou primitivní šaškárnou. Primitivní, ale dovedenou k dokonalosti. Occamova břitva, proč dělat něco složitě, když to jde jednoduše. Můžete mít hlavu naládovanou posledním železem šikmáčů, ale stejně vám to bude hovno platné, když ji nebudete používat. Fet, sex, prachy, láska, je spousta nudlí, na které se dá utáhnout kohokoli. Proč složitě zkoumat fajrvóly a jiné věcičky, když většinou stačí jenom poškádlit ego, city, nebo pohlavní orgány a naivky vyklopí i to, co neví.

Nebo ukolébat pocitem vlastní dokonalosti. Nastrčit uměláka staršího jak sensrealita, ukolébat luzným zjevem a systémem topinkovače, pomaličku si ošahat arzenál druhé strany, risknout to a počítat s tím, že budu tak blbá, že půjdu do styku bez adekvátní ochrany. Počkat, nespěchat, nechat se klovnout a zkoumat, reagovat podle příručky a pak překvapivě zaútočit, tvrdě, nekompromisně. Zahltit vstupy myriádou paketů, falešných i těch, které se uvnitř spojí v červa a v mžiku obsadí vše potřebné.

Pokud by se někdo na parketu dokázal podívat mým směrem, tak by pořád viděl stejnou scénu: strnulá divná ženská kouří cigaretu a klepe popel kam ji napadne. Kdyby mu to trochu pálilo, tak by se podivil nad tím, že tam s ní sedí plasťák. No a pokud by to byl fakt číman, který dokáže po turnusu trefit sám domů, tak ten by na stehnech té ledové královny zaregistroval bakeliťákovy ruce. No a pak tady jsou věci, které z parketu postřehnout nešly. Třeba ty dvě nanosondy napíchlé na moje arterie a pumpující do těla armádu nanobotů postupujících směrem, kde ještě nedávno sídlil rozum.

Zná ten pocit, tváří v tvář naprosté zkáze, ta beznaděj neodvratného konce, kdy můžete jen mlčky a strnule pozorovat, protože se vám hrůzou ztratil hlas a zdřevěnělo celé tělo. Každá vaše buňka ví, že je to konečná, vystupovat, ale i přesto každá z nich pozoruje příchod své zkázy. Naše historie je jedna velká fascinace katastrofami a utrpením, stačí se podívat na žebříčky filmů v sensrealitě. Jo, zná ten pocit, zažila ho mnohokrát, ale ona stávala na druhé straně, to ona byla zkázou, ona vypalovala cejch. Kdysi četla srandovní teorii o tom, že když člověk zemře, tak se jeho duše nějakou dobu vznáší nad jeho tělem a pozoruje ten cvrkot, který to vyvolá, pokud má tedy jeden takové štěstí, že někomu za cvrkot stojí. Tohle je něco podobného, může myslet a pozorovat, ale nemůže konat, dokonalé zhmotnění střední třídy.

Snaží se protlačit impuls jejím čepelím, ale nejde to, je jeden velký kripl, není ochrnutá, prostě už jen nešéfuje motorice. Vlastně už nešéfuje ničemu, ona, Pihovatá, nejlepší kovboj od odpojení starého Majka, momentálně nedokáže ovládat ani vlastní svěrače.

Plasťák je vzrušený jako dveře na balkón. V lehkém předklonu, s rukami na jejích stehnech, oči vyplé a vyhaslé, atraktivní jak televize přepnutá na mrtvý kanál. Měla mu useknout palici, preventivně, těsně před koncem turnusu by si toho nikdo nevšiml. A v laboratořích Asociace z něj vydolovat kdo, co, proč a jak. Shrábnout kredity, doplatit šikmáčům, co jejich jest, a vypadnout. Prostě jen vypadnout, pást krávy, třeba. Ty jsi kráva, ty vole, zaprvé se krávy už dlouho nepasou, ale pěstují, a za druhé, jsi to ty, kdo se nechal uzemnit tady panem Primitivem a teď tady čekáš jak tele na porážku.

Hudba začíná utichat a s ní i mumraj v klubu. Dávkování Nektaru je chirurgicky přesné, většinou, samozřejmě, že primárně to je otázka finanční, proč do někoho pumpovat něco na víc, ale své hraje taky fakt, že málokdo je ochoten na turnusu tolerovat někoho v červeným, lidi si chtějí prostě jen tak zablbnout, a ne se nechat srát nějakou vyjetou píčou. Má deset minut na to, aby něco podnikla. Zkusí polechtat dveře Krytu, vlastnoručně navržené vychytávky, o které věděli jen dva lidi na světě, ona a pak jeden šikovný implachirurg, patrně Rus, ale to jen tipuje podle jména a jeho staromódní záliby v chlastu. Minulý čas je na místě, minulost, ať už se zdá jakkoli vzdálená, občas doběhne čas a stane se přítomností, což v Igorově případě znamenalo nehezkou a dlouhou smrt, plnou bolesti a pomalé ztráty tekutin. Kryt byla taková krabička poslední záchrany, dislokované pracoviště, daleko od centra dění, obložená druhou nejtvrdší hmotou, která se nacházela v jejím těle.

Opatrně zaťuká jazykem na vnitřní stranu zubu a nechá jeho špičku přiloženou ke sklovině. Synchronizace, hendšejk a autorizace jsou nastaveny na nekonečných pět vteřin od prvního doteku, proč, to už neví ani ona sama, patrně to mělo něco do činění s jídlem a možností nechtěného spuštění. Ucítí lehké mravenčení na jazyku, přítomnost slabé kyseliny naznačuje, že vše proběhlo v pořádku a její zub poznal kámoše jazyka. Dobrá tedy, pokračujeme. Vyťukává jazykem primitivní kód, takové malé uslintané S.O.S. pro případy fakt velké nouze. Klasický příklad analogového přenosu informací, špička jazyka dopadá na zub frekvencí lenivé kočky, ťuk, ťuky ťuk, ťuk ťuk. Jak primitivní, ale jak účinné. Když máte palici plnou věciček, tak máte pocit, že jste neporazitelní, ale čím víc si tak brouzdáte Netem, tím víc si uvědomujete, že to tak nemusí být vždycky. Tak jako lezete do palice někomu vy, tak někdo může to samé udělat vám, jako třeba tady strejda pixlák. No a když se povede obsadit vaše řídící centra, tak jste kde? Ano, přesně tam, je vidět, že vám to začíná pálit! A znamená to, že na vás někdo vytáhnul fakt veliký kladivo, chytil vás pod krkem a vodí si vás jak loutku. Klasicky nezmůžete nic, k systémům se normální cestou nedostanete, ale je tady jedna věc, stará jak lidstvo samo, které ještě může zvrátit poměr sil. Víte jak, když chcíplo prase mě, tak ať chcípne i sousedovi. Ještě jednou vyťuká kód a konečně ucítí závrať. Všechny její věcičky a systémy byly vypnuty, došla jim šťáva a ona se najednou cítí dokonale nahá. Žádná vylepšení zraku, sluchu a čichu, ztratila přístup do Netu, a i další vymoženosti jsou pryč, najednou si připadá tak obyčejná a nicotná, odpojená od jejího světa a hozena zpět. Už není kovboj, Pihovatá, vítej zpět ve světě lidí.

Příspěvek vytvořen 82

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek