Darem darujete kus sebe, nesmíte čekat vděk, protislužbu, musíte jen poděkovat. Dávat dar znamená poděkovat obdarovanému, že váš dar přijal a tím vám prokázal laskavost. Nikdy to není naopak, není možné očekávat vděk, body navíc. Darem si nechlácholíte svědomí, nezvedáte vlastní důležitost, dar není prostředkem vlastní propagace, není to hlavní téma konverzace ani obsah opakujících se příspěvků na Facebooku. Dar není záminka pro článek v novinách, pro chlubení se v hospodě před kamarády. Dar prostě je jen. Stejně tak by „jen“ měli být ti, kteří darují, čistého srdce i mysli.
Na maloměstě máme kopeček, na kopečku nemocnici a v nemocnici transfúzní stanici. Do ní přichází lidé, kteří se rozhodli darovat kousek sebe sama, aby třeba pomohli jiným lidem, kteří neměli tolik štěstí jako oni, a ten kousek zrovna potřebují. Nic za to nechtějí, chodí v zimě i v létě, v dešti, ve sněhu, jdou pěšky, jedou autem, autobusem. Jsou malí, velcí, tlustí, tencí, volí Babiše i ho nenávidí. Jsou mezi nimi veteráni i ti, kteří přišli poprvé a jsou trochu bledí v očekávání věcí budoucích. Jak jsou jiní, tak mají něco společného, slovo „dobrovolní“. Nikdo je nenutí, nikdo jim nepřikazuje, je to jejich srdce a jejich vůle, které zavedly jejich kroky právě tam. Darují kus sebe a jdou domů. Na cestu dostanou housku, salám, tatranku a den volna, aby se jejich tělo trochu zvetilo.
Přijde Vám to moc či málo? Mě osobně je to naprosto jedno, na housku se salámem naštěstí pořád mám, v práci bych to asi nějak vydržela, takže neřeším. Řeší ale jiní. Mají neodkladný pocit, že by těm nebohým, nedoceněným lidem měli nějak poděkovat, nějak více, hmatatelně. Ideálně tak, aby se to dalo vyfotit, napsat o tom status na Facebooku, pak druhý a po nějaké době desátý a pořád nekončit. Protože to, že nám někdo prokáže laskavost a náš dar přijme, jim připadá neadekvátní, málo explicitní. Neumí číst mezi řádky, potřebují to černé na bílém, písmem velikosti 30 a v deseti kopiích.
Potřebují si na Facebook napsat „Každý dárek byl v hodnotě minimálně 500 Kč.“ A co jako?! Se z toho mám vděčností zauzlovat? Není to málo? Nebo je to už moc? Proč to nebylo baťovských 499, mohli si korunu ušetřit a poslat ji opravdu potřebným, jen tak, nezištně, bez upocené sebepropagace.
Dar, o kterém potřebujete mluvit, se kterým se potřebujete fotit, není dar. To je marketing. Jak jsou dárci tlustí, tencí, malí, velcí, tak jsou mezi nimi i takoví, které podobná strojená upocenost uráží. Třeba já. A já pak píšu hejty na lidi, kteří to možná myslí dobře, jen na to jdou ze špatné strany.
Nějak nedokáži uvěřit čistotě úmyslů politického hnutí, které altruisticky sežene dárky a peníze od sponzorů, rozdá je a nezapomene se u toho vyfotit a napsat o tom článeček. Desetkrát. Proč tolikrát? Protože jsou to čistí altruisté a jde jim o blaho těch nebohých dobrovolných dárců: „Naším cílem bylo ocenit dárce, a ne vytloukat si politické body.“
Jako dělejte si, co chcete, máte na to svaté právo, jen o tom nelžete prosím, děkuji.
